Půda plná harampádí

Možná by jste tu dnes radši viděli pokračování Smůly ve hře,

ale to máte smůlu, budete si muset ještě chvíli počkat

(vidím to alespoň na týden).

---------------------------------------------------

Vítr ve vlasech

Hádka

První věc, co si uvědomím po probuzení, je bolest hlavy. Ve spáncích mi pulzuje a tupá bolest vystřeluje do celého těla. Mírně pohnu hlavou, abych jí našel lepší polohu. Krk mám celý ztuhlý, svaly o sobě dávají nepříjemně vědět. Zaskučím. Možná by mě mohl uslyšet strýček a přinést mi něco na bolest. Tentokrát zakňourám hlasitěji, abych měl jistotu, že to přes zeď zaznamená.

„Tak už jsi vzhůru, spáči?“ promluví někdo téměř u mého ucha vesele. Vyděšeně otevřu oči dokořán. Nebyl to tedy nejlepší nápad. Vyjeveně zírám na cizí místnost. I tlumené světlo mě bodá do očí, jako by mi někdo svítil do obličeje reflektorem.

Tohle musí být snad noční můra – několik centimetrů ode mě vidím Mattův usmívající se obličej. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že to na čem ležím není polštář, ale jeho tělo. Šokovaně se snažím posadit. Ruka kolem mého pasu mi v tom však zabrání.

Tak to mu budu tak věřit! V hlavě mi jasně bliká nápis: Nenávidím Matta, nenávidím Matta. Proč vlastně? Mám pocit, že se mi rozskočí hlava, ale nakonec někde z hlouby paměti přeci jen vylovím vzpomínku na Kisukiho líbajícího nějakou holku a Matta posměšně šeptajícího do mého ucha.

„Pusť mě!“ řvu nepříčetně. Chci být co nejdál od tohohle debila. Jeho sevření ale naopak ještě přibírá na síle, než aby se uvolňovalo.

„Nekřič. Měli by jsme si v klidu promluvit.“

„V klidu promluvit?“ nezbláznil se náhodou? „Jestli mě nepustíš, zburcuju celý barák.“ Snažím se ze všech sil vykroutit.

Teprve po chvíli si uvědomím, jak se díky mému pohybu o sebe tře naše pokožka. Na chvíli se zarazím ve svém snažení a zhlédnu na naše těla.

Ležíme tu propletení jak milenci. Snažím se vzpomenout, jak jsem se vlastně do téhle situace dostal, ale nějak to nejde. Znovu se trochu zavrtím a s úlevou si uvědomuji, že slipy jsou ještě pořád na svém místě. To ale nic nemění na tom, že ležím skoro nahý na nějaké pohovce s chlapem, kterého nenávidím.

„Co jsi se mnou včera večer prováděl, ty prase!“ rozčiluju se čím dál víc. Bojím se, co se od něj dozvím. Pohlédnu na jeho rty, aby mi neuniklo jediné slovo. Už nevnímám bolest hlavy a ani ztuhlý krk mi nebrání v pronikavém pohledu. Mlčí. Jen se pořád usmívá. Mám pocit, že přikrývka kolem nás musí brzy začít hořet, jak jsem rozpálený vzteky do běla. Za chvíli mi z uší půjde pára.

„Tak odpověz, sakra!“ znovu se ho snažím přimět k odpovědi.

Usměje se ještě zářivěji. „Neříkej, že si to nepamatuješ.“ Cítím, jak se sklání k mému uchu. „Sténal jsi jak nadržený puberťák.“ šeptá mi do něj. Jeho horký dech způsobí příjemné zamrazení v zádech. Snažím se ho ignorovat a odtáhnout hlavu co nejdál od jeho zubů, které si teď pohrávají s mým lalůčkem.

„Takže ty jsi mě znásilnil.“ dostanu ze sebe nakonec bez dechu.

Zarazí se a chvíli jen mlčí. „Samozřejmě, že ne. Za koho mě máš?“

„Dobrovolně bych s tebou nic neměl!!!“ křiknu mu přímo do obličeje.

Ohromeně zírá. Úsměv mu konečně zmizel z tváře.

„Proč? Protože se šetříš pro mého bratříčka.“ Jeho poznámka zasáhla cíl. Vzpomenu si na Plamínka a do očí se mi hrnou slzy. Nejspíš si jich všiml, ale přesto pokračuje dál. „Jenže ten se tě nikdy nedotkne, protože on na rozdíl od tebe není teplouš! Uvědomuješ si vůbec, že takový je jen každý dvacátýpátý kluk. Tak z čeho tvůj chorý mozek vyvodil, že k nim patří zrovna Kisuki! To já se o tebe nejvíc zajímal a staral, zatímco jeho jsem musel nutit, aby si k tobě vůbec lehl.“ Uvolnil sevření svých paží a s posledním slovem do mě strčil. „Vypadni! Seber si svoje hadry a vypadni!“ Křičí na mě, zatímco já se válím na koberci před pohovkou. Na hlavě mi přistane tričko, hned za ním kalhoty.

Vyjeveně koukám na tenhle běsnící uragán a rychle zapomínám, že já bych měl být ten naštvaný. Rychle posbírám svoje věci a bez ohlédnutí mířím ke dveřím.

Vstoupím do místnosti plné papírů. Nejspíš jeho kancelář, napadne mě, než dojdu k dalším dveřím. Za nimi je už jen prázdná chodba. Mám vylézt polonahý na chodbu, nebo riskovat smrt z rukou toho zabijáka.

Volím první možnost - rychle pospíchám za nejbližší roh. Tam si v klidu položím věci na zem a konečně se dám do oblékání. Bohužel zjišťuji, že mi chybí mikina. A zrovna moje oblíbená! Vracet už se ale nebudu, tentokrát bych nemusel tak snadno vyváznout. Budu ji muset oželet.

    Dojdu k výtahům a vyhlédnu z oka hned vedle. Musím být alespoň ve dvacátém patře, protože z lidí na ulici toho už moc nerozeznám. Odstoupím od něj a přivolám výtah. Nemusím čekat dlouho, v neděli je budova nejspíš prázdná.

Sjedu dolů a po otevření automatických dveří se přede mnou objeví prostorná hala. Vypadá to tu jak v hotelu. Pohodlná křesla na posazení, mnoho květin a vzadu u prosklené stěny dokonce kavárnička a restaurace.

Ještě se rozhlížím kolem sebe, když zaslechnu hudbu. Nějaká populární americká zpěvačka se právě vyznává ze svých citů. Zamířím za zvukem, protože tím směrem očekávám východ. Mám pravdu, za sklem vrátnice sedí nějaký starý pán a zrovna se zakusuje do velké obložené bagety.

Když přijdu blíž, překvapeně na mě vrhne pohled. Než ujdu pár kroků, co mě dělí od přepážky, přemýšlím, co mu vlastně říct. Usměju se, abych ukázal, že nemíním dělat problémy. „Dobrý den. Mohl by jste mě prosím pustit ven.“ Znovu se na něj usměji a doufám, že se nebude na nic vyptávat.

„Ahoj. Co tu děláš v tuhle hodinu? Byl jsi navštívit tátu, nebo co?“

„Ne, byl jsem za kamarádem.“ a dál to nemíním rozvádět.

Nedůvěřivě se na mě podívá. Chvíli přemýšlí a pak mi pokyne k vedlejším dveřím, které bzučí. Procházím jimi ven. Zajímalo by mě, do jaké škatulky návštěvníků si mě nakonec zařadil. Určitě si při výměně směny s druhým hlídačem vyměnili informaci, že uprostřed noci spolu přišli dva kluci.

Raději to ale pouštím za hlavu a pospíchám co nejrychleji odsud. Za chvíli se naštěstí dostanu na hlavní ulici, která mi je dokonce trochu povědomá. Super, alespoň nebudu muset bloudit, ani se ptát kolemjdoucích.

Za chvíli už sedím v autobuse a pomalu se přibližuji k naší čtvrti. Bolest hlavy se opět hlásí o slovo, tentokrát naštěstí s menší intenzitou. Za necelou hodinu už stojím před domem a netoužím po ničem jiném, než sklenici studené vody, pilulce a posteli, ve které budu tentokrát sám.

            Se strýčkem se příliš nevybavuji, nemám náladu mu cokoli vysvětlovat. Jen se omluvím za pozdní příchod a snažím se zmizet v koupelně. Asi vypadám dost bídně, protože ještě než si stihnu zalézt do postele donese mi misku plnou kuřecí polévky na posilněnou. Nevypadá však nijak ustaraně, dokonce bych se vsadil, že se snaží při pohledu na mě potlačit smích. Pohladí mě po vlasech a s přáním dobré noci odchází (i když je teprve odpoledne).

            U Matta doma to vypadalo trochu jinak. Vzhledem k tomu, že nedal nikomu zprávu, kam se uprostřed noci poděl, všichni tři se na něj vrhli s výčitkami. Neslíbil náhodou Amadovým, že se jim bude věnovat celé dva dny, co u nich budou. A pak si klidně na půl dne zmizí.

            Mattovy nezbylo nic jiného, než nasadit zkroušený výraz a pořádně se omluvit. Žádné podrobnosti o svém zmizení však nikomu neprozradil – jeden z nich by mu určitě dal pořádně do čumáku. Tak raději zmizel v koupelně se slovy, že za půl hodinky se jim bude věnovat.

            Pramínky vody příjemně hřály na kůži a k naprosté dokonalosti mu chyběl už jen Kira. Vzpomněl si jak na sebe ráno křičeli a po tváři mu přelétl stín. Bude muset vymyslet, jak si u něj všechno vyžehlit. Sice to dá určitě hodně práce, ale nepochyboval o tom, že se vyplatí.

            Teď mu ale na přemýšlení nezbývalo moc času, musel se rychle připravit a věnovat se svým kamarádům. Možná by si mohl později promluvit Liju a získat nějaké tajné tipy – v otázkách lásky se vždycky skvěle vyznala.