Půda plná harampádí

Po rozbalení druhého dárku se přenesete za Mattem a nakonec na chvíli i za Kirou a Kisukim do školy.

Příjemné čtení.

--------------------------------------------

Vítr ve vlasech

Co jsem komu udělal

Sliby se musí plnit! Takže Mattovi nezbylo nic jiného, než se Amadovými vyrazit do města.

Několik hodin přecházení mezi jednotlivými obchody a památkami si na něm vybralo svou daň. Snažil se navenek vyzařovat svoji obvyklou bezstarostnost a veselí. Na náladě mu však nepřidala přetrvávající nevolnost ani pohled Liju, který po něm každou chvíli vrhala. Vědoucí úsměv střídající se se zvědavostí ho začínal znervózňovat čím dál víc. Pud sebezáchovy mu napovídal, že pokud s ní nezůstane ani minutku o samotě, mohl by se nepříjemnému rozhovoru vyhnout. Debatovat na jakékoli vážné téma, týkající se jeho života, vážně neměl ani nejmenší chuť.

Tato snaha z něj vysávala poslední síly, proto s radostí přivítal návrh zajít na něco k zakousnutí. Perfektní nápad se však rázem změnil v noční můru, když se Ruik rozeběhl do obchodu pro rybáře. Než se Matt stačil vzpamatovat a vydat se za ním, už ho Liju vítězoslavně táhla do nedaleké restaurace. Škoda, že si Ruika nepřivázal na vodítko, jak ho napadlo před více jak třemi hodinami, alespoň by teď vlál za ním a ne za Liju.

Ještě se ani pořádně neposadili a už začala vyzvídat: „Tak koukej hezky spustit, kde jsi s Kirou strávil noc a k čemu všemu mezi vámi došlo?!“ zašklebila se na něj. „Včera jste zrovna nevypadali jako zamilovaný páreček.“

Odkud sakra má tyhle informace. Hlava pořád nějak nemohla pochopit, což se navenek projevilo „oduševnělým“ zíráním přímo do Lijina obličeje. Přece mu nemůže číst myšlenky! A tak skvělou intuici zase nemá. Napadlo ho jediné řešení – zapírat, zapírat, zapírat. „Jak tě prosím tě napadla taková blbost!“

„Správný špión nikdy neprozrazuje svoje tajné zdroje, ale buď si jistý, že mě jen tak neopiješ rohlíkem. Takže první otázka je jasná: kde jste spolu celou noc byli?“

Tak ten tajný zdroj bych rád viděl. Pochybuju, že ti Kira hned ráno zavolal, a snad až na vrátného nemohl nikdo nic vědět. „I kdyby to byla pravda, snad nečekáš, že ti budu něco vykládat?“

„A proč ne? Už jsi zapomněl, jak jsme si na škole všechno říkali. Vždyť ty by jsi podle mého vyprávění mohl sepsat můj vztah s Ruikem minutu po minutě. Neboj, mlčím jak hrob. Tak koukej konečně spustit.“ Tohle ho mělo uklidnit?

Jak odolat takovému nátlaku, dříve nebo později si stejně prosadí svou. Jediným řešením je útěk, což by se zrovna tady provozovalo dost těžko. Ještě naposledy se podíval do odhodlaného obličeje naproti, zvažujíc svoje možnosti. Když bude mlčet dostatečně dlouhou dobu, vrhne se na něj? Ostatní hosté by podobné rozptýlení určitě uvítali – takové malé zpestření odpoledního čaje. Vražda na vlastní oči.

Odhodlání dozvědět se všechno z jejího výrazu přímo sálal. Takže zapírání nejspíš nepomůže, tak co trochu upravená verze? Přece ji nebude povídat, jak se šíleně těšil na mazlení a jeho milenec mu usnul v posteli dřív, než k něčemu došlo. A že se tedy zklamaně přitiskl k jeho tělu a představoval si, o co právě přichází, dokud spánek nepřemohl i jeho. Po pravdě dokázal by si představit Kiru u sebe v posteli každý den. Zatřásl prudce hlavou. Neměl by náhodou vymýšlet přijatelnou verzi pro tu zvědavku před ním, než se oddávat snění? Nejlepší bude držet se pravdy a jen ji trochu poupravit.

„Takže aby bylo jasno, nejsme žádný milenecký pár. Kira se prostě včera trochu víc napil a tak jsem ho vzal kousek odtamtud do své kanceláře, aby se z toho vyspal. Takže kromě toho, že jsme spali na jedné pohovce se nic zvláštního nestalo.“

Na Liju bylo vidět, jak se jí v hlavě přímo bleskovou rychlostí roztáčí kolečka. „A proč jsi ho nevzal k tobě domů?“ zeptala se kousavě. Bylo už předem jasné, že mu to nezbaští tak snadno.

„Sám jsem měl trošku připito, pokud si vzpomínáš. A prostě mi přišlo mnohem jednoduší vzít ho pár bloků pěšky, než ho rvát do taxíku.“

„Takže popíráš, že by jsi s ním něco měl, nebo alespoň něco chtěl mít?“

„Podívej se na to takhle. I kdyby se mi líbil, je zamilovanej do někoho jinýho a po včerejšku už s naší rodinou nejspíš nebude chtít mít nic společného.“ Konečně vyslovil myšlenku, která ho strašila už od rána.

„Tak cos mu sakra provedl, že už tě nechce vidět?“

„Nic. Vlastně nejde ani tak o mě, jako Kisukiho.“

„Tak to ti teda nežeru. Vždyť se spolu včera sotva viděli.“

„Jeden pohled vydá za tisíc slov.“ ušklíbl se při vzpomínce na zoufalství, které viděl včera u Kiry.

„Ježiš, tak nenapínej!“ pobízela ho Liju.

„No, jen zjistil, že Kisuki má holku. A to ještě dost nešetrným způsobem – to jak se po sobě plazili v šatně není zrovna pro každého.“ Matt si pořádně vychutnával šokovaný výraz své kamarádky. Že by ji jednou došla slova? Proto ho trochu překvapil široký úsměv, který se jí překvapivě rychle rozprostřel v obličeji. Panebože, co ji zase napadlo.

„Tak to je perfektní ne? Včera jsem si hned říkala, že by vám to spolu slušelo. Hezký mladý kluk a ještě se zlomeným srdcem. Na to je nejlepší nějaký sexy utěšitel, takže máš volné pole působnosti.“

Ta holka se musela snad zbláznit! Ještě než stihl její nadšení zastavit už v zárodku, začala rozpracovávat plán.

„Zítra odpoledne by ses za ním měl stavit a někam ho přátelsky pozvat. Co třeba kino? Nějaká komedie nebo akčňák, prostě nějaký film pro chlapy, u kterého se nemusí přemýšlet. Což jsou vlastně všechny. Pak zajdete na nějaké jídlo, skvěle se pobavíte a po pár dnech je tvůj.“

„Nevidíš to trochu moc jednoduše.“ Poznamenal do jejího monologu skepticky. Vůbec si ho ale nevšímala a za chvíli už jim plánovala baráček u moře na stáří. Ta holka je vážně cvok!

Možná ale tohle je jeden z důvodů, proč ji má tak rád.

Celé odpoledne i večer jsem strávil zalezlý ve svém pokoji. Snažil jsem se zahnat jakékoli myšlenky na sourozence Sougovi, ale vůbec se mi to nedařilo. Strýček si o mě nejspíš opět začal dělat starosti, protože se u mě několikrát stavoval. Po tom, co mě uviděl netečně zalezlého v posteli, donesl mi večeři na tácu a donutil mě spolknout pár soust.

Ležel jsem ve ztemnělém pokoji a připadalo mi, že se mi hlava rozskočí. Konečně jsem ve svém životě našel další věc, kvůli které se vyplatí tu zůstat, po tom, co jsi mě opustila. A pak v jediném okamžiku jsem se znovu propadl do temnoty. A tentokrát pěkně hluboko, o mnoho hloub než předtím. A za všechno může on – Matt Sougo. Kdyby mě nechal tenkrát venku, nic z toho by se nestalo - nepotkal bych Plamínka, ani by se mi ještě ví neroztříštily střepy, které jsem už tenkrát měl místo srdce. A to jsem si myslel, že mě už nic neublíží. Teď mi ale uprostřed těla zbyl jen ledový prach.

Matt Sougo! Tenhle hajzl může za všechno! A ještě to všechno zvládá s přátelským úsměvem na rtech. Jestli vážně existuje nějaký ďábel, tak se mu ve svojí krutosti určitě nemůže rovnat!

Pondělí

Usnul jsem nejspíš až někdy nad ránem naprostým vysílením. Proto se při probuzení necítím o nic líp, než v noci. Přitáhnu si kolena ještě blíž k bradě a povzdechnu si. Až moc dobře si uvědomuji, co je dnes za den. Pondělí. A to znamená obléct se a znovu zamířit do školy.

I když jsem z domu vyrazil včas, šourám se pomalu ulicemi tak dlouho, až musím bezpodmínečně přijít pozdě. Vlastně to je to nejlepší, co můžu udělat.

Sedám si za svůj stůl a nevnímám nikoho kolem sebe. Snažím se nasadit chápavý výraz a dívat se při tom na učitele. Chvíli opravdu udržím zdání pilného žáka, ale cítím, že je to nad moje síly. Po půl hodině se neudržím a svůj pohled upřu na Kisukiho. Jeho hezké zelené oči sledují dění před tabulí, ohnivé vlasy jako vždy trochu trčí do všech stran. Najednou stočí pohled na mě a já ihned ucuknu. Nechci aby si všiml všech emocí, které se mi určitě zrcadlí v očích. A taky kdo ví, co mu Matt o mě napovídal. Ví už, po kom touží moje srdce, nebo dokonce to, co se dělo v sobotu v noci? Což by mě mimochodem také zajímalo! Tvář mi zalil ruměnec a tak se raději snažím opět soustředit na jednotvárný výklad.

O přestávkách se snažím dělat, jako bych byl neviditelný, vytáhnu nějakou učebnici a předstírám o jak zajímavé se jedná čtení. Obsah stejně nevnímám, ale přijde mi to lepší než čumět do prázdna. Jen občas mi pohled proti mé vůli uklouzne k hloučku, uprostřed kterého stojí Kisu. Občas ke mně pronikne něčí smích, a když uslyším ten jeho, po zádech mi přejede mráz. Vzpomenu si na tu pěknou dívku na jeho klíně. Začne ve mně všechno vřít, nejradši bych je oba povraždil. Copak si může někdo dovolit být takhle šťastný, když mě se tím okamžikem zhroutil celý svět.

O pauze na oběd už to nevydržím a vyběhnu z budovy. Přes hřiště až mezi stromy lemující školní pozemek. Posadím se pod jeden z nich a opřu se o něj zády. Mám to vůbec zapotřebí, chodit do nějaké blbé školy. Mohl bych se klidně sebrat a jít pracovat. Určitě by se našlo něco, u čeho nepotřebuji žádné prestižní školy. Vlastně proč ne, u práce se dá na všechno zapomenout. Třeba ze mě bude workoholik a všichni kluci mi budou úplně ukradení. Jediné na co večer budu vzpomínat, budeš ty, mami. Na ty časy, kdy jsem se nemusel o nic starat, snad jedině aby mi neprasklo břicho smíchy.

Se smíchem se mi okamžitě propojí Kisuki, jak ke mně přišel na návštěvu. Měl tak nádherný úsměv! Ne jako ten, ten … prostě on. Na jeho tváři mi přišel vždy spíše jako výsměch. Téměř ve všech situacích, kdy jsem se cítil pod psa, on se usmíval. Určitě není normální, tohle musí být vážně nějaká porucha. Vlastně v sobotu jsem poprvé viděl jeho rozzuřený výraz. Proč na něj vlastně vůbec zase myslím. Akorát mě to vždycky dopálí. Škoda, že jsem mu včera nedal pořádnou ránu do ksichtu, třeba by se na chvíli alespoň přestal smát. Co se má co usmívat? Hrozně mě štve, že si nemůžu vůbec vybavit, co se dělo od té doby, co jsem se posadil k baru, až do rána. Jediné no co jsem si dokázal vzpomenout, byl pohled na tmavé ulice s pár pouličními lampami. Ale co dál?

Mám chuť praštit hlavou o strom, který cítím za svými zády. Třeba by se mi konečně rozsvítilo. I když dost o tom pochybuju.

Třesu se zimou. Nejspíš bych se už měl vrátit, jestli tu nechci zůstat už napořád. A kdo by chtěl skončit na školním pozemku jako ledová socha, která by v zimě sloužila jedině jako cvičný terč pro sněhové koule.

Do třídy už se mi vracet nechce. Nerozhodl jsem se právě, že se ze mě stane workoholik. Pro dnešek to ale odsouvám na jindy a jdu se věnovat ještě před týdnem mé jediné odpolední činnosti – bezcílným touláním městem. Kdo ví, třeba narazím na nějakého bohatého byznysmena, který bude potřebovat kluka jako já. Zaměstná mě a až se budu moc v penězích i koupat, tak ještě ukážu Mattouškovy, jaký může být život peklo. Škodolibý úsměv rozzářil moji tvář, ale určitě to není žádný příjemný pohled.

 --------------------------

 Na třetí dárek se můžete těšit o víkendu.

A na konec připomínám ještě nový postup pro přidávání povídek – nejdříve by se měla objevit ta s nejvíce komentáři, takže i vy můžete ovlivnit, co bude další na seznamu:-) Samozřejmě se nemusíte bát vyjádřit svoje znechucení příběhem, vyloženě záporné reakce nezapočítávám.