Půda plná harampádí

Vítr ve vlasech

Červenání nad fotkami

Čtvrtek

Druhý den, kolem půl páté, u mě znovu zvoní zvonek. Tentokrát vím, že paní Nokaku to určitě není - ráno jsem ji půjčil klíče, abych se nemusel pořád zvedat. Lenost vládne světem. Protože komu se nelení, ten není normální. Nikoho jiného nečekám, takže to nejspíš bude Kisu. Srdce mi skáče radostí a cestou ke dveřím se málem přerazím, jak jsem spěchám.

Bohužel moje očekávání se neplní. Není to Plamínek, jak jsem mu začal říkat podle barvy vlasů, ale jeho bratr.

„Ahoj. Koukám, že nemáš zrovna nejlepší náladu, tak to jdu přesně včas abych ti ji zlepšil.“ Bez pozvání se sám hrne do obýváku.

„To je od tebe moc milé, že jsi se zastavil,“ řeknu nahlas, ale v duchu úpím. Těšil jsem se na Kisukiho! I když alespoň by to mohlo být malé rozptýlení od myšlenek na něj.

„Dáš si kafe nebo čaj na zahřátí?“

„Vážně bych se potřeboval zahřát, po celém odpoledni venku jsem trochu promrzlý.“

„Co vlastně děláš? Kisu včera myslím říkal, že něco s kytkama.“ snažím se zdvořile začít hovor.

„No jsem zahradní architekt v jedné menší firmě. Což ale neznamená, že sedím pořád u počítače, spíš naopak ...“ Když Matt začne vyprávět o zahradničení a přírodě, je k nezastavení. V přírodě jsem prakticky vyrostl, ale nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by byl takhle ohromně zapálený. Zezačátku jsem myslel, že to jeho žvanění chvíli vydržím, ale teď musím přiznat, že mě to docela zaujalo. Nemusí to být zas tak špatné - pracovat venku rukama. Alespoň mě to nikdy nevadilo, vždycky jsem se u toho skvěle odreagoval.

Nevím jakou oklikou se k tomu dostal, ale najednou vytahuje fotoalbum a začíná mi nad fotkami vyprávět o Kisukiho dětství. Umí vyprávět ještě líp něž jeho brácha, takže se bezvadně bavím. Vlastně kdo by se nechtěl dozvědět pár informací o životě nejhezčího kluka, co kdy potkal?

Fotky začaly být čím dál zajímavější. Malý polonahý Kisu ještě nebyl nic proti  fotkám z letošní dovolené u moře, kde se po pláži proháněl v těsných plavkách. Jeho hubené mokré tělo se krásně lesklo na sluníčku. Už pomalu nevnímám, co Matt zrovna vykládá. Z lesklého papíru se snažím vykoukat všechny detaily toho úžasného těla.

Červeň mi stoupá do tváře, když si uvědomím, na co tady myslím. Snad si Matt ničeho nevšiml. Zvedám pohled a nesměle se mu dívám do obličeje. Střetnu se s jeho očima, ve kterých chybí obvyklý úsměv.

- - - - -

Mattovy zatím v hlavě vířily všechny možné myšlenky. Co by dal za to, kdyby teď věděl, na co Kira myslí. Náhlé zčervenání hocha vedle něj potvrdilo jeho domněnku. To snad není možné, určitě se musím plést, nemůže se mu přeci líbit Kisu! Ne, určitě ne.

- - - - -

Chvíli si hledíme do očí. Ani jeden z nás nejspíš neví, jak přerušit to hrozné ticho. Nakonec to nevydržím a klopím zrak.

„Nechceš ještě dolít? Určitě ti to už vystydlo.“ snažím se odpoutat pozornost od mého červeného obličeje.

Podívá se trochu nechápavě. Nakonec mu oči sklouznou na poloprázdný šálek. „Ne, díky. Já radši už půjdu. Ještě nejsi úplně fit, takže si potřebuješ odpočinout.“

Než stačím vymyslet, co říci kloudného, obléká si v předsíni kabát a po rychlém pozdravu mizí ze dveří.

Zničeně si sedám na botník. To na mě bylo tolik znát, na co myslím? Já vím, že jsem trochu zčervenal, ale z toho normální člověk, co neumí číst myšlenky, přeci nemůže nic moc vydedukovat. Zajímalo by mě, co o tom poví Kisukimu. Co když už mě potom nebude chtít nikdy vidět? Vybavím si Mattův výraz, který se postupně změnil z nechápavého na překvapený a později pořádně naštvaný.

- - - - -

Cestou domů se Matt musel na chvíli posadit v parku na lavičku. Potřeboval přemýšlet. No a kde to jde lépe, než pod korunami stromů a tiše se snášejícími vločkami sněhu. Letos přišla zima nějak nezvykle brzy. Co si má myslet o tom roztouženě-vzrušeném pohledu, co vrhal Kira na polonahého kluka? Kdyby se v pozadí opalovala nějaká pěkná slečna, dalo by se to chápat, ale Kisu? Nejspíš ten pohled pochopil správně, ale vůbec se mu nelíbilo.

„To sem se lek.“ vyjekl Kisuki, než si stihl prohlédnout osobu na lavičce. „Panebože, co tu strašíš?“ vyjel na bratra, když ho poznal.

„No, potřeboval jsem o něčem přemýšlet.“

„Tak to tedy musí být pořádný problém, když ti stojí za to sedět v takové zimně. Stalo se něco?“ zarazí se, když si všimne Mattova zachmuřeného pohledu.

„Nic vážného. Pojď půjdeme domů.“

Celý večer vládla ponurá nálada, Kisu vůbec nechápal co se děje, proč se jindy veselý Matt za celý večer usmál jenom dvakrát. Raději se mu rychle klidil z cesty a zalezl si do svého pokoje.

- - - - -

Pátek

Když jsem dnes ve dveřích spatřil Kisukiho, měl jsem trochu obavy. Jak se bude chovat, řekl mu Matt něco o mém včerejším chování? Naštěstí se chová úplně normálně.  Celý nadšený mi vykládá o jejich zítřejším koncertě. Nemá to být nic velkého, vlastně vystoupení na diskotéce jednoho z Mattových zákazníků, ale stejně ještě prý musí přes odpoledne dopilovat program.

„Jestli chceš, můžeš přijít. Samozřejmě bys dostal VIP lístek jako náš host.“ nabízí mi, stojící stále mezi dveřmi.

„Jé to bych moc rád, určitě přijdu! Tedy ještě se musím zeptat strýčka, ale určitě to půjde.“ slibuji nadšeně. Takovou příležitost si nemůžu nechat ujít.

„Tak fajn, zítra se ještě stavím. Musím letět, kluci na mě už určitě čekají.“

Srdce mi poskakuje blahem - Kisu mě pozval k sobě na koncert! Sice určitě pozval i své ostatní kamarády, ale to je fuk. Po tom, co jsem se celou noc užíral představou, že už se na mě nikdy neusměje, jsem teď v sedmém nebi. Super!

Ještě s úsměvem na tváři utíkám do svého pokoje. Otevřu skříň a snažím se vymyslet, co si vzít zítra na sebe. Z různých důvodů zavrhnu téměř každý kousek oblečení, na který narazím. Tak to bude ještě zajímavé.

Se strýčkem všechno proběhlo v pohodě - myslím, že měl radost, že konečně přijdu mezi lidi. Do ruky mi vtiskl i pár bankovek na útratu.

- - - - -