Půda plná harampádí

Vítr ve vlasech

 Přátelství nad koblížky

- - - - -

Cítím něčí doteky, nechce se mi však jakkoli reagovat. Zakňourám bolestí, když mě někdo nešikovně zatahá za vlasy. Slyším svoje jméno, ten hlas přeci znám. To on mě dnes odpoledne tak uklidňoval.

Podívám se do zářivě zelených očí chlapce, který se nade mnou sklání a vyhrnuje mi tričko. To mě trochu mate, sakra proč mě svléká? Než se stačím zeptat, do místnosti vstoupí jiný kluk. Může mu být tak pětadvacet a ve tváři má stejně starostlivý výraz jako jsi mívala ty, když ses o mě bála.

„Matte, už se probral.“ ihned hlásí kluk u mých nohou.

„To je dobře.“ Skloní se nade mnou a sáhne mi na čelo. „Jak ti je?“

„Nic moc.“ snažím se říct, ale z úst mi vyjde pouze tiché zachraptění.

„To bude dobré,“ snaží se mě uklidnit, „připravil jsem ti teplou koupel.“.

Než jsem se stihl vzpamatovat posadili mě do teplé vody. Příjemně hřeje. Rád bych se zase propadl do milosrdného spánku a mě se chtělo znovu propadnout do spánku. Proč mě tam nemohli nechat? Za chvíli jsem už mohl být s tebou. Tak moc se mi stýská. Po tváři mi stéká slza.

Teplá voda láká k zapomnění. Pomalu se sesouvám pod hladinu. Zavřel jsem oči a teď stačí jenom počkat až plicím dojde nashromážděný vzduch.

- - - - -

V kuchyni mi právě zalévali čaj horkou vodou, přidali dokonce i trochu alkoholu pro zahřátí. A radili se, co se mnou - kromě jména nevěděli nic.

„Měli bychom zavolat jeho rodičům, určitě o něj mají strach. Dneska bych ho ale nechal ještě u nás.“ navrhoval Matt.

„Hmmm, když myslíš, ty jsi hlava rodiny.“ neodporoval Kisu. Popadl čaj a vydal se s ním do koupelny. Když vstoupil do místnosti, hrnek mu vypadl z ruky a bytem se rozlehl křik: „Mattééé!!!“

Rychle se snažil vytáhnout bezvládné tělo nad hladinu. Hlavou mu bleskla modlitba. Přeci nemůže být mrtvý.

Brácha ihned přispěchal na pomoc, položili mě na zem a Matt se ujal iniciativy. Díky kurzu první pomoci, co absolvoval ještě na univerzitě, neváhal. Zjistil, že nedýchám a dal se do oživování. Kisu jen zaraženě zíral před sebe.

- - - - -

Ještě jsem nepřekročil hranici mezi životem a smrtí, takže po chvíli jsem začal vykašlávat vodu. Oba dva si nejspíš oddechli. Matt mě rychle zabalil do osušky, vzal do náruče a odnesl do postele. Přikryl mě až po bradu a poprosil Kisukiho, aby tu se mnou zůstal a dostal do mě trochu horkého čaje.

- - - - -

Matt zatím odešel do kuchyně, kde na zemi ležel můj batoh. Sebral ho, posadil se s ním na židli a začal zkoumat, co je vevnitř. Sešit, penál, pití, zbytek svačiny, peněženka. Podíval se dovnitř - když nic jiného měla by tu být alespoň občanka. Usměvavého chlapce na fotce by málem nepoznal, vypadal tu tak šťastný. Kromě pár drobných dále naštěstí našel i rozmačkaný lísteček s telefonním číslem. Sice nebyla jistota, že je k němu domů, ale za zkoušku nic nedá.

Vyťukal číslo na svém mobilu, doufal, že ho někdo zvedne.

„Prosím. Jsi to ty Kiro?“ ozvalo se netrpělivě z reproduktoru.

„Dobrý večer, bohužel nejsem Kira. Jmenuji se Matt Sougo, vy jste otec Kiry Yamata?“

„Ne. Stalo se mu něco? Jsem jeho strýc.“ hlas zněl až příliš zoufale.

„Nemusíte se o něj bát. Našli jsme ho promrzlého venku a postarali se o něj, bude v pořádku. Teď spí. Myslím, že by nebylo rozumné ho teď budit, takže co kdybych vám ho odvezl zítra ráno, tedy jestli mi dáte adresu. Nemusíte se bát nezůstane u cizích lidí, můj bratr je jeho spolužák.“

„Díky moc, už jsem se o něj hrozně bál, není na tom teď zrovna nejlíp. Ještě jednou děkuji a zítra se budu těšit.“ Uklidněný hlas na druhé straně linky oněměl.

- - - - -

Kisuki mě mezitím po lžících krmil čajem. Usmíval se a přitom ke mě něco mluvil. Možná se řídil starou radou – bláznům se nesmí odporovat, hlavně se usmívej. Bylo mi to jedno, melodičnost jeho hlasu mě podivně uspávala. Zavřel jsem oči a za chvíli jsem se již propadal do říše snů.

Když to zpozoroval Kisu, odešel do kuchyně promluvit si s bráchou.

„Usnul. Doufám, že už nebude vyvádět žádné hlouposti.“

„Kisu, myslím, že by jsi u něj měl dnes pro jistotu zůstat. Já se vyspím ve tvém pokoji.“

„Proč s ním nezůstaneš ty, vždyť je to tvoje postel?“ očividně se mu hlídání blázna moc nechtělo.

„Je to přeci tvůj spolužák. A pochybuji, že by chtěl spát s cizím chlapem v posteli.“

„No tak jo.“ rezignoval, než ho bratr stihl utlouct argumenty jako tolikrát předtím.

„Už je pozdě, takže dobrou noc. Kdyby se cokoli dělo, tak mě vzbuď.“ rychle vycouval Matt z pokoje, než si mohl cokoli rozmyslet.

Kisu se ještě osprchoval a pak si vlezl na druhou stranu letiště. Přišlo mu o dost pohodlnější a prostornější než jeho vlastní postel. Vlastně ta noc nemusí být zas tak špatná. Zavřel oči a za chvíli se z pokoje ozývalo pouze dvojí tiché oddychování.

Středa

„Tak vstáváme, spáči!“

Panebože kdo to tu řve, vždyť je snad ještě půlnoc. Sáhnu automatickým pohybem po polštáři, ale místo něj mi ruka zajede do jemných vlasů.

„Auuu.“ ozve se vedle mě naštvaně.

Překvapeně otevřu oči a uvědomím si teplé tělo, ke kterému se tulím. Rychle se odtáhnu a snažím se vzpomenout, kde to jsem.

Pomalu se mi vrací nezřetelné vzpomínky ze včerejška - park, křoví, hudba, něčí ruce, teplo, voda...

„Kde to jsem?“ ptám se, abych se mohl zorientovat.

„U nás. Našli jsme tě s Mattem včera před domem.“

„Aha.“ jasné mi však není vůbec nic.

„Já jsem Matt a tohle je můj bráška Kisu. Možná si na něj vzpomínáš, chodí s tebou do třídy,“ promluví mladý muž, který nás před chvílí probudil. Na obličeji úsměv od ucha k uchu.

Než se stihnu zeptat na další otázku, Matt mi podává hromádku oblečení a ukazuje mi koupelnu. Tam zjišťuji, že oblečení mi bude asi trochu velké. Ale co, přeci nejdu na módní přehlídku. Několikrát si opláchnu obličej, abych se pořádně probral. Bolí mě celé tělo a dokonce i škrábe v krku.

V kuchyni už na mě za stolem čeká Matt - s chutí se zrovna zakusuje do chleba se silnou vrstvou marmelády.

„Dáš si?“ zamává krajícem mým směrem.

„Ne, díky nemám hlad. Radši už půjdu domů.“

„Sedni si, po snídani tě tam hodím.“ Ten autoritativní tón se mi vůbec nelíbí. Na pěší cestu domů se však vůbec necítím, takže si sednu na nejbližší židli a pozoruji, co dělá.

„Džus nebo čaj?“ nedá se odbýt.

„Čaj stačí,“ trochu mi přeskočí hlas.

„Jsi v pořádku? Bolí tě v krku.“ odpoví si sám na otázku.

„Trochu.“ skloním oči k hrnku.

Cítím jeho pohled z druhé strany stolu. Dívá se, jak zkoumám obrázek kaktusu na hrnku.

„To je opuncie, kdyby tě to zajímalo.“

Jenom k němu vzhlédnu, ale neodpovím. Proč se pořád usmívá, přijde mi jak z nějakého televizního seriálu - úsměv nalepený na tváři a neutuchající dobrá nálada. To snad musí být nějaká mentální porucha, něco jako opak deprese. Dělá se mi z toho špatně.

Za chvíli si ke stolu přisedne i Kisuki, stejně jako já nezáří nadšením z brzkého vstávání. Jeho zrzavé vlasy, ještě trochu rozčepýřené od převalování na polštáři, mi připomínají, jak sem se k němu v noci tulil. Nebylo to ale vůbec vědomé chování - prostě jsem se jenom ze spaní snažil přiblížit ke zdroji tepla. Za jiných okolností bych udělal cokoliv, abych mohl strávit noc s tímhle zelenookým klučinou v jedné posteli, ale včera jsem měl úplně jiné starosti. A vlastně ještě pořád mám.

Měl bych se konečně rozhodnout, co se svým životem. Mám se znovu pokusit dostat k tobě, nebo tu zůstat se strýčkem a tímhle klukem. Vím, kterou z těch možností by jsi si přála, ale nevím, jestli na to budu mít ještě sílu.

Oči mi sklouznou opět na obličej vedle sedícího spolužáka, má hezky vykrojené rty. Jaké by to bylo po nich přejíždět těmi svými?

„Panebože, nech toho!“ okřiknu se v duchu. Nejsem normální! Ještě před chvílí přemýšlím nad sebevraždou a teď bych se nejradši vrhnul na Kisukiho.

Naštěstí moje úvahy přeruší Matt: „Jíst už nikdo asi nebudete, tak co kdybychom šli.“

Sejdeme schody a přes parčík míříme k blízkému parkovišti. Není to daleko, ale začínají mi docházet síly, přeci jenom mi není nejlépe. Nechci se však znemožnit, žádostí o pomoc.

Kisu si naneštěstí všimne, jak jsem pobledl a chytne mě kolem ramen. Vím, že tím dotykem nemyslel nic osobního, prostě mi chtěl jenom pomoct, ale přesto se mi tělem rozlévá příjemné teplo způsobené jeho blízkostí.

Na parkovišti nasedneme do pěkného terénního auta a ranními ulicemi ujíždíme k strýčkovu bytu. Ten už nás netrpělivě vyhlíží z okna. Když mě zahlédne vystupovat z auta, seběhne dolů a za chvíli si mě prohlíží, jestli jsem v pořádku.

„Jsem rád, že jsi celý! Tohle už mi nikdy nedělej.“

Co čekal? Že mi bude chybět ruka? No zas tak směšné to přeci jen není. „Omlouvám se,“ kajícně skloním hlavu.

Ve vlasech ucítím něčí ruku, která mi cuchá vlasy. Je to Matt s tím svým nekonečným úsměvem.

„Dobrý den, já jsem Matt a tohle můj bráška Kisuki. Nepůjdeme dovnitř? Kira ještě není úplně v pořádku, jak se tváří.“

Přesouváme se tedy do bytu. Nenávidím ho - proč se o mě sakra tak stará a ještě všechno zvládá s úsměvem.

Strýček mě posílá do postele, ať si ještě chvíli odpočinu. Díky tomu z jejich rozhovoru nic nevyslechnu, i když se snažím přes zavřené dveře něco zachytit.

- - - - -

„Měli bychom vám trochu vysvětlit, co se včera stalo. Tedy alespoň to co víme,“ rozpovídal se Matt. Pověděl mu všechno od Kirova nálezu, topení ve vaně, oživování až po klidnou noc.

„Máte někoho, kdo by se na něj mohl občas podívat, aby zase neudělal nějakou hloupost?“ zakončil své vyprávění.

„No, myslím, že majitelka bistra pod námi by se tu mohla občas stavit. Ale měl bych vám na oplátku asi vysvětlit, proč se tak chová,“ začal ze sebe pomalu soukat Kirův strýc. „Před čtrnácti dny mu zemřela mamka, na kterou byl hrozně fixovaný. Žily totiž na polosamotě a s nikým se téměř nestýkali. No a po její smrti jsem poslední příbuzný, co mu zůstal. Takže jsem si ho vzal k sobě, jenže si tu nějak nemůže zvyknout. Možná to bude tím, že na něj nemám moc čas. V práci jsem od rána do večera, abych nás uživil, takže se nedá nic dělat.“ zarazil se, „Promiňte, tohle určitě nepotřebujete poslouchat.“.

„No my už budeme muset jít. Abych stihl ještě Kisukiho hodit do školy. Rád jsem vás poznal.“

Rozloučili se a každý spěchal za svými povinnostmi. Jenom já zůstal kvůli bolesti v krku a vyčerpání doma.

- - - - -

O přestávce Kisukiho překvapilo, jak nikomu ve třídě Kira nechybí, ani se nešířily dohady, co se s ním stalo. Bylo to jako by nikdy neexistoval. Odpoledne se za ním musím na chvíli stavit, aby nemněl pocit, že na něj všichni kašlou, sliboval si v duchu.

Po škole se ještě stavil u Mistra Donuta a koupil dva kelímky koblížek, aby nešel s prázdnou.

- - - - -

Zvonek. Ach jo, kdo to zase může být. Jestli je to opět paní Nokaku, majitelka bistra v přízemí, tak mě to už asi zabije. Dnes se na mě byla podívat už čtyřikrát. Prý jestli něco nepotřebuji, že slíbila na mě dohlédnout. Takovou péči bych neměl ani v nemocnici.

„Hned jsem tam!“ volám a hledám, kam mi zapadla levá pantofle.

Znovu zvonění. Hledání boty vzdávám a jdu otevřít.

Překvapením na chvíli úplně strnu a nechápavě vydechnu: „Kisu?“. To už zase spím nebo co? Sny o něm mě pronásledovaly celé dopoledne a rozhodně nebyly o tom, jak si někde v klidu u čaje povídáme.

„Ahoj, můžu dál?“ přeruší moje úvahy chlapec na chodbě.

„Jasně. Potřebuješ něco?“ vedu ho do kuchyně.

„No, chtěl jsem se podívat jak ti je. Vypadáš už mnohem líp a ani moc nechraptíš.“

„Je mi fajn. Obzvlášť, když se o mě pořád všichni starají,“ pronesu trochu nepříjemně. Štve mě, že se nejspíš přišel jenom přesvědčit, zdali stále žiju. A ne proto, že bych ho zajímal, tak jako on mě.

Z batůžku vytáhne papírový pytlík. „Myslel jsem, že by jsme si mohli na chvilku sednout a trošku si popovídat, koupil jsem Sheikipoppu.“

Povídat si? Že by to přeci jenom nebyl obyčejný soucit?

„Nevěděl jsem jakou příchuť by sis dal, tak jsem vzal jahody a kari. Doufám, že ti to nevadí?“

„Jasně, že ne. Sladké mám rád v jakékoli formě. Jen to kari mě trochu děsí.“ Poprvé, od chvíle co přišel, se na něj usměju. Jeho tvář se také trochu uvolní.

Povídáme si nejdřív o sladkostech, těším se až ochutnám tu cukrovou dobrůtku. Nic podobného jsem ještě nejedl. Takže roztrhnout pytlík, posypat. Podle vůně to vypadá nadějně. Přiklopím víčko a zatřepu. Kisu předvádí psí kousky. Doufám, že to nerozmlátí na jahodovou kaši. Ochutnávám první kousek. Je to jedlé a dokonce i dobré!

Koblížky rychle mizí. Přes školu a sport jsme se dostali až k Mattovy, Kisu začne líčit veselé historky o svém bráchovi. Vzpomenu si při tom na tebe, ale za chvíli už se zase směju představě Matta, jak se svými pečovatelskými sklony chodí za mourovatou kočkou a pomáhá jí starat se o její koťata. Kdyby mu to dovolila, tak by je nejspíš očisťoval i vlastním jazykem.

Po hodince a půl se bohužel musíme rozloučit - Kisu spěchá domů na zkoušku kapely.

Trošku mě to unavilo, takhle moc už jsem se už dlouho nenasmál. Je prostě úžasný. Škoda, že jsem ho nepotkal, ještě když jsi žila, určitě by se ti líbil.

Lehnu si pod peřinu a znovu si v hlavě promítám celý náš rozhovor. To jak se mu vesele zajiskřilo v očích, když se naše ruce dotkly, protože jsme oba sáhly po posledním koblížku. V koutku úst se mu usadilo trochu cukru, měl jsem chuť ho z něho slíbat. Chutnal by po jahodách nebo kari? Oblízl bych mu svým jazýčkem nejdříve horní a potom i spodní ret a nakonec skončil v levém koutku.

Zasténám, cítím, jak se mi z té představy hrne všechna krev dolů.

Otočím se na druhý bok a raději se snažím myslet na něco jiného.

- - - - -

„Prosím tě, co se ti stalo, vypadáš jak na pokraji zhroucení,“ oslovil Matt zrzka, jen co vstoupil do kuchyně. „Tak se posaď. Dneska jsou jen zapečené těstoviny - doufám, že ti budou chutnat. No jinak máš stejně smůlu, nic jinýho už klohnit nebudu.“

„Děkuju.“ Kisu popadl vidličku a nedočkavě se pustil do jídla. Mezi jednotlivými sousty se snažil vysvětlit, jak měl dnes náročný den - škola, Kira a zkouška kapely.

„Ty jsi teda chudáček. Jenom si zvykej, já se taky celý den nezastavil. Dělali jsme velkou zimní zahradu u Muzea klávesnic, takže byla potřeba každá ruka.“

„Takže i náš „pan architekt“ musel přiložit ruku k dílu?“

„Neprovokuj a radši mi řekni, jak to probíhalo u Kiry.“

„Vypadal už o dost líp a celkem jsme se nasmáli.“

„Hmm, a jaký tak strašně vtipný témata jste objevili?“

„No znáš to, takový ty běžný věci. Jako třeba jak se můj bratříček počůrával, nebo jak obrečel, když mu uschla kytka co utrhl na zahradě a zasadil ji bez kořenů do květináče.“

„Já tě uškrtím!“ vykřikl Matt a vrhl se na Kisukiho. Chvíli se spolu kočkovali, až nakonec skončili zadýchaní v jednom chumlu na zemi.

„Proč se tak vztekáš, snažil sem se ho akorát rozveselit.“

„Teď abych se studem propadl, až ho zase uvidím. I když teď mě napadlo skvělé řešení. Zítra vezmu tvoje fotky z dětství a asi se u něj taky stavím na návštěvu.“

„To neuděláš! Vždyť s ním pak budu muset chodit celý rok do stejné třídy.“

„No právě.“

Znovu se na sebe vrhli.

- - - - -

Ve fotogalerii si můžete nechat udělat chutě a dozvědět se, co je Sheikipoppu.

- - - - -