Vítr ve vlasech 1. díl
Nedávno jsem našla v počítači povídku, se kterou jsem téměř před rokem soutěžila na Iluzi. Uvědomila jsem si, že jsem ji na svých stránkách vlastně ani neuveřejnila, což chci tímto napravit.
Když jsem to po sobě četla, nechápala jsem jak jsem něco tak zmatečného mohla vydávat za hotovou povídku. Proto jsem provedla nějaké drobné změny, které se obsahu povídky přímo nijak nedotkly, jen by to nemělo být trochu srozumitelnější.
Protože ve Wordu má 17 stránek, rozhodla jsem se ji rozdělit na víc částí.
Koho zajímá, jak si představuji hlavní hrdiny, stačí najet na konec článku nebo fotogalerii.
------------------------------------------------------------------------------
Vítr ve vlasech
Mrholení
Pondělí
„Ahoj, jmenuji se Kira Yamato.“ právě se představuji svým novým spolužákům. Nerozhlížím se po jejich tvářích, je mi celkem fuk, kdo mě právě pozoruje. Sedám si na volné místo, které mi ukázal učitel a nořím se zpátky do svého světa.
Už po tisící se ptám, čím jsem si tohle zasloužil. Jako by nestačilo, že jsi zemřela ... , všude samí doktoři, stěhování a teď tohle - nová třída. Jsi tam nahoře? Opravdu se na mě díváš? Pamatuji si jak jsi mi jednou povídala, že duše mrtvých komunikují s živými pomocí větru. Proháněli jsme se tehdy spolu venku a já opravdu cítil jemné doteky rukou ve vlasech.
Crrrrrrrrrr. Z celého dne ve škole jsem si nezapsal ani čárku, ale konečně je tu konec vyučování!
Ze třídy vyběhnu jako první. Proč vlastně, vždyť stejně nikam nespěchám. Zpomalím krok a celé odpoledne se jen tak loudám ulicemi.
- - - - -
„To je dost, že jsi doma, Kiro. Kde jsi se toulal!“ spustí strýček, když večer přijdu domů.
Neodpovídám, jen skloním hlavu.
„Vím, že ti chybí, ale přeci se nemůžeš chovat jak blázen.“ snaží se mi domluvit už o hodně klidnějším hlasem.
„Jsem unavený, půjdu si lehnout.“ zamumlám a zmizím ve svém pokoji.
Úterý
Ráno se vzbudím už v šest, do vstávání mám ještě hodinku čas. Vykouknu z okna, počasí žádná sláva - zataženo a každou chvíli nejspíš začne pršet. Mě to nevadí, alespoň to odráží moji náladu. Obleču se, popadnu tašku a v kuchyni v rychlosti naškrábu vzkaz: „Šel jsem do školy.“ A přidělám ho na ledničku.
Doufám, že mě mí spolužáci dnes zase nechají na pokoji. Včera se sice o první přestávce pár lidí snažilo seznámit, ale po tom co jsem je ignoroval, to vzdali.
Do třídy vejdu těsně se zvoněním. Na učitelku dějepisu pohlédnu jen jednou, není na ní nic zajímavého - typická starší žena s květákem na hlavě a brýlemi na nose.
Za oknem si listy klidně poletují ve větru. Na tváři se mi usadí nepatrný úsměv, mám pocit že slyším tvůj smích.
- - - - -
Ze školy se zase toulám po neznámém městě. Nohy mě už trochu bolí a tak si zalezu za keře u jednoho nájemního domu. Položím hlavu na kolena, zavřu oči a přestanu nadobro vnímat své okolí. Ponořím se zpátky do vzpomínek ...
Z okna nade mnou se právě vyklání nějaký kluk a volá na partičku svých kamarádů blížících se k domu: „Ahóóój. Počkejte dole, hned jsem tam.“
Copak musejí být tak hluční! Naštěstí se banda rychle ztratí ve dveřích domu a já mám zase klid.
- - - - -
Kluk z okna seběhne rychle ze schodů, protože dole už na něj čeká trojice kamarádů. Již před několika lety si spolu založili kapelu. Sice velkou díru do světa neudělali, ale přesto v jejich městě mají celkem úspěch. Zavřeli dveře do sklepa a dali se do cvičení, protože bez něj to přeci nejde. Pro ně to byla ovšem hlavně zábava.
- - - - -
„To snad není možné, to si dělají srandu! Člověk si sem zaleze aby se mohl utápět v sebelítosti a nějací všeumělové do toho musí začít brnkat!“ rozčiluji se tiše.
Ladění nástrojů netrvalo dlouho a z domu se začala linout moderní hudba doprovázená celkem příjemným hlasem. Vztek ze mě trochu opadl a já se zaposlouchal do chytlavé melodie.
Začalo drobně mrholit, ale mě to nevadilo, kromě hudby a vánku ve vlasech jsem nic nevnímal. Hlavou se mi honily vzpomínky na dobu, kdy jsem byl šťastný – na dobu, kdy jsi byla se mnou ty.
Připadal jsem si jak v transu. Nevím jak dlouho jsem tu seděl, ale moje tělo už nic nevnímá. Bylo by jednoduché zůstat tu a už nikdy se ničím netrápit.
Zkouška skupiny mezitím skončila, já si toho ani nevšiml a dál tu seděl.
Venku už vládla tma a rapidně se ochladilo. Kolem mě se opět prohnala skupinka kluků spěchajících domů, byli to ti samí co odpoledne, ale to jsem už vůbec neuvědomil.
Kisuki – zpěvák skupiny, to měl jednoduší stačilo mu vyběhnout schody do třetího patra.
- - - - -
Z kuchyně se linula příjemná vůně jídla, až se sbíhaly sliny. „Ahoj Kisu, to je dost, že jsi dorazil, už ti tu stydne večeře.“ vítal ho jeho o pár let starší bratříček.
„Čau. Už mám příšerný hlad.“
Po skvělé večeři umyli nádobí a ještě si spolu povídali v kuchyni. Kisukimu zabloudily oči k oknu. „Teď bych tedy nechtěl být venku, musí tam být pěkná kosa, možná i mrzne.“
„Mrzne?“ Mattovi se po obličeji rozlila hrůza. Ihned vyskočil na nohy. Rychle se rozeběhl ke svému pokoji a cestou volal: „Sakra, neseď tam a pojď mi pomoct. Zapomněl jsem kytky na balkoně!“
Spěšně otevíral dveře, aby mohl posoudit venkovní teplotu. Naštěstí bylo něco kolem pěti stupňů, takže jeho miláčkům se nejspíš nic nestalo. Rychle přestěhovali všechny teplomilné rostlinky do pokoje. „Vždycky zapomenu, že tu zima přichází tak brzy, v Americe nemrzlo skoro ani na Vánoce.“ vysvětloval Matt svoji chybu.
„No, měli by si ty tvé oblůdky zvykat. Alespoň by jsme neměli každou zimu byt jak prales.“
Matt se opřel o zábradlí a sledoval oblohu. Už nemrholilo, ale mraky se rozplynout ještě nechystaly. Přehlédl i malý park pod nimi. Miloval pohled na ztichlou přírodu - nikde ani živáčka. V tom si všiml drobného stínu choulícího se u domu.
„Kisu, pojď sem.“
„Co je?“
„Vidíš támhleten tmavý flek.“
„A co má jako být?“
„Co myslíš, že to je?“
„Nevím. A ani mě to nezajímá.“
„Ježiš, tak se podívej. Nepřijde ti to jako postava? Co když tam někdo leží a potřebuje pomoct.“
„Pochybuju. Ale aby měla tvoje dušička klid můžeme se tam podívat.“
„Tak na co ještě čekáme.“
Chlapec se v duchu usmál, tahle bráchova zvědavost a starostlivost o vše živé, mu snad už leze na mozek.
Seběhli dolů a šli hledat neidentifikovatelnou postavu.
„Co když to bude mimozemšťan, to ho vezmeme domů?“ vtipkoval Kisuki. Úsměv mu zamrzl na rtech, když spatřil člověka.
Matt už s ním třásl, ale ani na jeho otázky nikdo neodpověděl.
„Je celý prochladlý! Pomoz mi s ním, vezmeme ho k nám.“ Každý chytl chlapce z jedné strany a táhl ho do domu. Položili ho opatrně do křesla.
Na světle si ho mohli lépe prohlédnout. Delší hnědé vlasy vlhkostí slepené do pramínků se mu lepily k obličeji. Hubenou postavu zakrývalo pouze nepříliš teplé oblečení, které by se teď mohlo hodit akorát tak do pračky, jak bylo špinavé a mokré.
„Já ho asi znám.“ tiše pronesl Kisu, „Myslím, že je to můj nový spolužák.“.
Brácha se na něj překvapeně podíval. „Ani ses o něm nezmínil.“
„Zapomněl jsem. Je takový divný, s nikým se nebaví a jen vždycky kouká z okna.“
„To teď nebudeme řešit, musíme ho zahřát - jdu napustit vanu a postavit na čaj. Ty ho zatím svlíkni z těch mokrých šatů.“
S bezvládným tělem se pohybuje dost těžko, proto mu sundávání svetru dalo celkem zabrat.
- - - - -
-------------------------------------------
Tenhle obrázek jsem měla při psaní přes sebou. Úplně mě fascinoval Kirův smutně utrápený pohled, který vlastně inspiroval tuhle povídku.
Možná vás také napadlo, proč tu do třetice není Matt? Je to totiž moje nejoblíbenější postava a možná proto se mi nikdo nezdál na jeho zobrazení dost dobrý - prostě zůstal jenom v mojí hlavě.
... |
|
2. díl |
Náhledy fotografií ze složky Vítr ve vlasech