Půda plná harampádí

Děkuji všem za komentáře - musím říct, že mě dnes ohromně potěšilo, když od včerejška přibyly dokonce dva nové. Takže se nestyďte a přidejte svůj názor.

Zpětná vazba je důležitá, nehledě na to, že rozhoduje o termínu dalšího pokračování.

Ještě pro připomenutí, minule Kellan skončil ne úplně dobrovolně na Jamesově večírku, odkud raději utekl a schoval se v jednom z pokojů v hořením patře, kde zjistil jednu důležitou informaci.

Na sehnání lístků, letenky a hotelu mu zbývají stěží čtyři dny, takže by měl co nejdříve začít. Nejlepší bude pověřit Wiki, ať to má bez práce, od čeho ji taky platí.

Pohodlně se natáhl na posteli, dal si ruce za hlavu a začal si představovat setkání s Brianem. Pozve ho do nějakého baru na skleničku, prohodí pár vět a pak zajdou k němu na pokoj. Celou noc nezamhouří oči. A až vyhraje zlatou medaili, svlékne si ho donaha a jediné co na něm bude zakryté, bude malý kousek kůže pod ní. A hned vedle blýskajícího kovu na něj bude pokukovat ještěrka - už se nemohl dočkat až se s ní pomazlí. Rukou si přejel přes látku oblečení v místech, kde se pro změnu schovával jeho skotačící delfín.

Přes příjemné představy se dostal až ke sladkým snům.

Probudil se v bezvadné náladě. Rychle se obul, oblékl a vyšel na chodbu. Po rychlé ranní hygieně sešel po schodech do haly. Místnost nesla jasné známky nočního tornáda. Ještě že nepracoval pro Jamese jako hospodyně. Ta tu má teď práci určitě na několik hodin.

Nerušeně se dostal až k autu. Jakmile za sebou zabouchl dveře, rozhodl se zavolat Wiki. Hodiny na palubní desce ukazovaly půl deváté, takže to už měla mít dost času na vzpamatování se. Nejspíš jí to ale nestačilo, protože musel čekat několik minut, ale nakonec ji jeho neodbytnost přesvědčila.

Odměnou za vyrušení na něj mile zavrčela. „Co sakra chcete?“

„Ahoj spáči. Nevím jestli sis všimla kdo ti volá, ale ke svému šéfovi bys měla být milejší.“

„Jasně že vím kdo volá, jinak bych to rozhodně nebrala. Tak co tak hrozně spěchá, že to nemůže vydržet ani dvě hodiny nebo nejlépe do pondělí.“

„Rozhodl jsem se dát na tvou radu a v úterý se jedu podívat do Turína.“

„Cože, kam?“ Nejspíš před chvílí měla půlnoc, když jí nedochází ani takové jednoduché souvislosti.

„Mistrovství světa. Už ti to něco říká?“ na odpověď nečekal. „Takže zapoj svoje schopnosti a všechno mi zařiď – chci lístky na krátký program mužů i volné jízdy, nějaký slušný hotýlek v okolí a samozřejmě letenku. Tak vstávej a dej se do práce!“

„Hmm.“ zamumlala nadšeně do sluchátka. Víc už toho nestihla - zavěsil.

Cestou domů si pobrukoval a po dlouhé době se zase bezdůvodně usmíval.

Zbytek dne strávil doma před notebookem. Našel si nějaké americké fan-fórum a postupně pročítal všechny příspěvky od nejnovějších do minulosti. Když došel k článkům, které následovaly po neuvěřitelné prohře na olympiádě, pochopil, kde se vzala Brianova špatná nálada v den, kdy se poprvé potkali. Vlastně pro něj muselo být vítaným vytržením z reality. S Kellanem ho neobtěžovali žádní novináři a alespoň chvíli se mohl chovat, jako by se mu nezhroutil svět.

U věty: „Po Vancouveru jsem musel z jednoho tréninku běžet pryč, protože jsem brečel. A to se mi za poslední roky stalo jenom jednou – když jsem se rozešel s Valentinou.“ se mu stáhlo srdce nepříjemným pocitem. Brian na tom musel být vážně špatně a on si myslel, že se prostě jen vyžívá v pití. Kdo je vlastně Valentina? Pokračování rozhovoru se mu líbilo čím dál míň, silně touží po rodině a té správné ženě, která bude mít pochopení pro jeho sport?

A co správný muž, ten by se ti nelíbil? Jenže existuje něco jako správný muž, když by nikdy nedokázal splnit druhou podmínku – dát mu děti. Byl by vůbec někdy ochotný veřejně říct – Tak tohle je můj partner Kellan – žijeme spolu.

Snažil se najít jakoukoli zmínku o nějakém muži, v jeho blízkosti. Ale jediné co objevil byla stížnost od miss Francie, se kterou také nějaký čas něco měl, že do vztahu nedával všechno. A další podobné připomínky, díky kterým někoho napadlo, jestli není Brian náhodou spíše na kluky. Ten tuhle zprávu samozřejmě dementoval a dokonce se soudil o omluvu. To by si na něm novináři pěkně pošmákli, pokud by se dozvěděli pravdu. Jenže jaká vlastně je ta pravda?

Na procházení dalšího textu už neměl nejmenší chuť, takže se raději pohodlně usadil a pustil si záznamy jízd, které našel. Než skončil den, znal téměř nazpaměť většinu jeho jízd a nejdůležitější body jeho kariéry. Také se mu líbilo, jak se snaží zachovat si svoje soukromí a tvrdohlavě odmítá opustit Poitiers.

V neděli zavolal Wiki, aby zkontroloval, jak je na tom s plněním přidělených úkolů.

„Takže hezky popořadě – hotely v okolí jsou beznadějně plné, takže to budete mít na stadion trochu daleko, ale nebojte, leží ještě v Itálii.“ informovala ho škodolibě - přesto její hlas zněl příjemněji než minule. „V letadle si také užijete. Cesta trvá skoro sedmnáct hodin a ještě musíte dvakrát přestupovat. Odletíte v úterý ráno a ve středu dopoledne jste tam. Samozřejmě jejich času. Jinak kdy chcete letět zpátky?“

„Se zpáteční letenkou si nedělej starosti, tu si koupím sám.“

„Tak to mi té práce ubylo. A tak mě napadá, nechcete mě za odměnu vzít sebou, v Itálii jsem ještě nebyla.“

„Tak to budeš muset vydržet, pošlu ti pohled.“ To tak, brát sebou tuhle zvědavku zvědavou. Stačí, že se hned při první příležitosti bude pídit po důvodech jeho náhlého zájmu o krasobruslení.

Wiki vážně nezklamala, jakmile přišla v pondělí do práce, uvařila mu obvyklou kávu a už se hrnula do jeho kanceláře. Rychle ji ale vypoklonkoval s tím, že má ještě spoustu práce a musí to stihnout ještě před odletem.

Myslet si, že se jí zbavil, byla ale chyba. Obětovala trochu svého času a za jeho zády se domluvila s Jamesem, aby ho v poledne přišel pozvat na oběd a všechno vyzvěděl.

Kellan, jako nic netušící oběť, nadšeně souhlasil, už se totiž viděl, jak mu vynadá za ten páteční podfuk. James ale hned za rohem vyrukoval s dotazy na jeho nečekanou dovolenou – vlastně už druhou za posledních čtvrt roku.

„Odkud máš tyhle informace, to tě Wiki konečně vzala na vědomí?“ snažil se Kell odvést jeho myšlenky jinam.

„Neodbíhej od tématu, teď se bavíme o tobě, jo.“

„Fajn, když to musíš vědět. V pátek na tom tvém super večírku jsem si uvědomil, že bych měl něco změnit. Pořád sedím v kanceláři a jiné lidi potkám akorát když jim stavím na přechodu cestou domů. Takže proč nedat na vaše rady a spojit dovolenou s krasobruslením.“

„To chceš dovolenou strávit zíráním na baletící chlapy.“ nechápal James.

„Ne tak docela. Všiml sis, kdo se na takových akcích vyskytuje nejčastěji. Koho asi můžou zajímat „baletící chlapy“?“ Tuhle odpověď si promyslel už doma. Vždyť přeci nelhal, jen ho teď nechá dojít k trošku milnému názoru.

„Tohle tě nemohlo napadnout samotného - když jde o ženský jsi vždycky úplně mimo.“ hleděl na něj s nelíčeným obdivem. Kellan jenom pokrčil rameny – tak a má to z krku. Ženské jsou jediný důvod, kterému je James schopný uvěřit.

„Doufám, že se to nechystáš Wiki vyslepičit jen tak, výměnou za to že ti o tom řekla. Stejně bych se o tom zmínil sám. Těžko bych kamufloval, že jedu na týden pryč.“

Na Jamesově tváři se objevil lišácký výraz. „Neboj, výkupné jsem si už rozmyslel a určitě to bude stát za to. Až přijedeš, budu referovat.“

Být Wiki tak se bojím, napadlo Kellana. „Hlavně si to pořádně rozmysli, než se s ní vyspíš. Uvědom si, že je to moje sekretářka a ne tvoje. Takže jestli mi položí nůž na krk, že buď ty nebo ona, budu tě muset přeložit minimálně na druhý konec planety.“

„Díky za varování.“ prohodil James. V obličeji mu však bylo vidět, že už přemýšlí nad budoucími událostmi a jeho dobře mířenou radu ani nezaznamenal.

S taškou přes rameno a notebookem v kufříku vystoupil Kellan na Turínském letišti. Už to budou dva roky, co se naposledy podíval do rodné Evropy. První citelnou změnou oproti Americe byla zima. V San Jose by mu stačilo tlustší sako, ale tady ho studený vítr snadno profoukl. Blízkost Alp se přeci jenom nezapře.

Nastoupil do taxíku a nechal se odvézt k hotelu.

Na pokoji zapnul televizi a lehl si na posteli na záda. Na břicho si postavil plyšového delfínka, kterého koupil při čekání na letišti. Měl ho v plánu, stejně jako určitě spousta obdivovatelek, hodit po Brianově vystoupení na led. Těžko mu dojde, že je od něj, ale třeba mu přinese štěstí.

Italštině nerozuměl ani slovo, tak si raději vybalil, vypnul televizi a vyrazil do města. Před odchodem plyšáka ještě postříkal svou voňavkou - tu si Brian s žádnou holčičí rozhodně nesplete, a zastrčil si ho do bundy.

Samotného ho bloudění ulicemi a procházení obchodů nebavilo, takže brzy skončil v kavárně. Vytáhl malý notebook a dal se do své oblíbené činnosti - práce.

Cestou ke svému sedadlu na stadionu doufal, že to bude zábavnější něž hokej. Možnost, že by alespoň fanynky nebyly tak uječené jako fanoušci, mu připadala téměř nereálná. Možná si měl pořídit špunty do uší.

Naštěstí to však většinu času nebylo tak hrozné. Většina lidí si vychutnávala jízdu, takže potlesk a řev se omezoval jen na snesitelně dlouhou dobu čekání na výsledky nebo jako uznání po pěkném skoku. To se však netýkalo skupinky děvčat za ním, které své oblíbence povzbuzovaly příšerným řevem.

Jak postupně nasával náladu davu, dokonce i on se někdy nechal strhnout okolím a alespoň tleskal. Jestli ho uvidí Wiki na nějakém záběru v televizi, asi z jeho nadšení umře smíchy.

Konečně přišlo rozbruslení Brianovy skupiny a muži vyjeli na led. Okamžitě ho poznal. Všichni pod nimi se míchali jako barevné míčky ve sportce. V břiše se mu usadila nervozita, když si všiml, že se Brianovi příliš nedaří. Vyštrachal plyšáka a políbil ho pro štěstí. Vyhraješ to, vyhraješ to. Snažil se mu poslat v duchu zprávu.

Musí se to povést, vždyť před týdnem na přezkoušení mu to šlo taky bezvadně. Málem nedýchal, když začala hrát Brianova hudba a on se rozjel. Sledoval pozorně každý jeho pohyb a snažil se mrkání omezit na minimum, aby mu náhodou něco neuniklo. Po krásném čtverném toeloopu následovaném trojným se neudržel a spolu s ostatními vyjádřil svoje nadšení výkřikem. Po třech minutách mohl konečně uvolnit sevřené palce. Kdyby se pak nemusel hanbou propadnout, určitě by skákal až do stropu. Teď si pouze stoupl a spolu s ostatními tleskal.

Ještě než Brian odbruslil z ledu, hodil mu svůj dárek. On ho jen sebral a přidal k ostatním. Co ale čekal.

Po vyhlášení známek nevěděl, jestli se radovat, nebo smutnit. Třetí průběžné místo. Když se ale podíval do jeho veselé a spokojené tváře, pochopil Wikiino nadšení. I když on sám nic neudělal, stejně měl pocit, jako by ten úspěch byl částečně jeho zásluhou.

Výkony čtyř posledních závodníků prožíval snad ze všeho nejvíc. Možná by se měl stydět, ale přál jim spousty chyb, aby neohrozili jeho pozici. Vysílané negativní vlny tomu nejspíš moc nepřispěly, ale Brian si skutečně udržel své třetí místo, takže zítra jim to může všem ukázat.

Energii, kterou sebou přinesla euforie, musel nějak vybít. Zároveň však netoužil po společnosti a tak se rychlím tempem vydal na procházku opuštěnými ulicemi. Zimu zaháněl stále se zrychlujícím tempem.

Vstoupil na starobylé náměstí. Fasády domů ozařovalo světle žluté světlo a všechno vypadalo jak ve snu. Teď zalitoval, že tu vedle něj není Brian - při takových okamžicích by člověk neměl být sám. Škoda, že se se setkáním rozhodl počkat až do zítřka. Teď si nemohl vůbec vybavit, jaký skvělý nápad ho k tomu vedl. Ráno bude muset alespoň vyrazit do města a sehnat toho největšího plyšáka jakého v okolí mají. Přeci se nenechá zahanbit nějakými puberťačkami.

7. díl

9. díl