Půda plná harampádí

 Sliby - chyby. Pondělí je ale taky skoro víkend, né?

Mou výmluvou je nanejvýš učení na zkoušku - a vážně se vyplatilo - za 1. (Tím se samozřejmě nechci chlubit, ale kdo by neměl radost.)

Takže Mistrovství světa pokračuje druhým dnem. Kromě sportovního klání se však odehrají i jiné události.

Obešel tři hračkářství, ale nakonec se Kellanovi podařilo sehnat plyšáka podle svých představ – velkého psa s béžovou srstí. Ani ohromný, ani mini.

Hrozně se mu líbil. Mazlil se s ním dlouhou chvíli, než ho pustil a kolem krku mu uvázal červenou stuhu. Skoro už zapomněl jaké to je bořit obličej do měkké chlupaté látky.

Ještě přilepil krátký vzkaz a mohl vyrazit. Už se nemohl dočkat, až ho zase uvidí.

Na stadionu se posadil na své místo téměř až pod stropem a povzdechl si. Tak odtud toho tedy uvidí. Na druhou stranu nikde v okolí zatím nebyly žádné nadšené fanynky, takže by tu mohl být relativní klid.

Sledovat jednotlivé jízdy ho tentokrát nebavilo. Kdyby alespoň každá nebyla tak dlouhá. Čas se vlekl protivně pomalu. Také si uvědomil, že jeho plán má menší trhlinu. Jak dostane plyšáka na led, aniž by musel seběhnout přes celý stadión. Což mu připadalo minimálně jako kilometr. Odtud by ho nedohodil ani Herkules.

Pohledem klouzal po tribuně. Až našel ideální místo přímo nad lavičkou, kde se čekalo na výsledky. Stát tam, tak ho může předat dokonce osobně. Jenže jak se tam šikovně dostat?

Jeho pozornost upoutala skupinka holek se dících nedaleko, kterým z hlavy trčely podivné anténky. Že by i mimozemšťany zajímal sport? Pořádně zaostřil a s trochou námahy mu došlo, co to asi je - malé vlaječky zastrčené v culících po straně hlavy. Podle dvou látkových vlajek, kterými mávaly jak šílené, rozeznal i stát. Francie. Chvíli je pozoroval a na tváři se mu začal rozlévat úsměv. To je bezvadný nápad! Chválil se v duchu.

Jen co začala přestávka, začal se co nejrychleji prodírat k nim. Doufal, že alespoň některá z nich tu zůstane. Hromadné přesuny směr záchod snad už vyšly z módy.

Štěstí mu přálo vrchovatou měrou, protože nezastihl jednu opuštěnou slečnu, ale hned celý hlouček. Hromadný přesun se tedy nekonal, alespoň ne přesun celé skupiny. Tipl by to tak na polovinu. Většina z nich teď postávala a dělila se s kamarádkami o svačinu.

Jak je vlastně oslovit? Došlo mu teprve teď. Deseti francouzskými slovíčky, co si pamatuje ještě ze střední, si s nimi asi moc nepokecá. Mohl by jim vrazit psíka do ruky, ukázat na něj a prostě jen říct: „Pour Brian Joubert.“ (= Pro Briana Jouberta.) a utéct.

Vlastně každý mladý člověk by dneska měl umět anglicky, ne? I když jedna věc je teorie a druhá praxe.

„Bonjourles filles.“ (= Ahoj holky.) Tak teď už mu zbývá jen osm slov.

Nejbližší dívky se k němu otočily. Alespoň si tedy získal jejich pozornost. Nasadil přátelský úsměv a jen doufal, že nevypadá jak nějaký úchyl.

„Vous parlez anglais s'il vous plaît? Mon français est très pauvre.“ (= Mluvíte prosím anglicky? Moje francouzština je velmi špatná.)

Slova se ujala jedna příjemně vypadající brunetka. „Samozřejmě. Potřebujete s něčím pomoct?“ Hodila na něj kukuč, jako by pro něj byla ochotná udělat vše. Vlastně ještě tak starý není, tak proč by se nemohl líbit zrovna téhle osmnáctce? Rozhodl se však její nadšení pro něj trochu zmírnit.

Dívka se vítězoslavně usmála na své kamarádky.

„Víte, krasobruslení není zrovna můj koníček. Jenže slíbil jsem manželce,“ na tohle slovo dal důraz, „že když jedu do Itálie, předám Brianovi Joubertovi tohohle plyšáka. Jenže z mého místa, těsně u stropu, to půjde dost těžko.“ Úsměv, který se brunetce vytratil při slově manželka, se opět vrátil - nejspíš díky jménu jejího oblíbeného bruslaře. „Takže jsem vás chtěl poprosit, jestli by jste mu ho nepředaly vy.“

„Jasně.“ vyhrkla jiná dívka a převzala ho od něj.

Jestli si myslel, že řekne jen díky, a půjde, tak se tedy pořádně zpletl. Začaly se vyptávat odkud je, co dělá? Než si to uvědomil, sloužil jim jako atrakce. A když se vrátila zbývající část skupiny, hrozilo, že ho znovu zaplaví ty samé otázky.

„Doufám slečny, že mě omluvíte, musím si ještě odskočit. Ještě jednou díky.“ Zamával na rozloučenou a mílovými kroky se vzdaloval. Co kdyby se ho některá z nich rozhodla pronásledovat.

Nejdůležitější úkol dne splnil a teď už jenom počkat na výsledek Brianova snažení. Doufal, že tentokrát nebude potřebovat útěchu, ale bude zářit štěstím.

Čím víc se blížila Brianova chvíle, tím víc si připadal nervóznější. Jaký tlak musel cítit on, si nedokázal ani představit. I když jako mnohaletý sportovec by už měl být zvyklý.

Jen co konečně vstoupil na led, Kellan od něj nemohl odtrhnout oči. Jel perfektně. V jednom okamžiku sice zaškobrtnul, ale komu by to vadilo. Vždyť s tímhle výkonem může být víc jak spokojený.

Pohyb mu však nejspíš sebral většinu sil, protože vypadal, že k lavičce už ani nedojde. Kellan pohledem zkontroloval polohu žlutého psa. Spolu s děvčaty zrovna seskakoval ze schodů. Očekávání ho zaplavilo jako silný liják. Tak teď už není cesty zpět. Co udělá Brii až si přečte jeho dopis? A jak dlouho mu vlastně bude trvat, než si ho všimne?

Co když ho neobjeví nikdy! Měl mu ten dopis přilepit viditelně doprostřed břicha!

Tak takhle vyčerpaný se Brian po jízdě už dlouho necítil. Dal do toho všechno.

Na chvíli se musel opřít o mantinel, aby se alespoň trochu vydýchl. S pomocí trenéra se doplahočil k lavičce. Kdyby nebylo kolem tolik diváků a kamer, nejradši by si na ni lehnul. Zaplašil tuhle lákavou představu a raději se strojeně usmál. Ještě pořád mu nedocházelo, že to zvládnul. Vždyť má vlastně ohromný důvod k radosti. Přeci jenom tvrdá práce posledního měsíce zanechala svoje výsledky.

Zaslechl volat svoje jméno. Otočil se za hlasy a prohlédl si hlouček dívek. Jeho francouzské fanynky. Některé z nich už poznával podle obličeje. Jejich křik se smísil s ostatním hlukem do nerozluštitelného šumu. Převzal tedy velkého plyšáka a němě poděkoval.

Chloupky příjemně laskaly kůži. Pohladil ho po hlavě. Tuhle moderní mazlivou látku přímo miloval. Zamával s jeho ťapkou ostatním a připadal si na vrcholu blaha.

Ani výsledky mu ji nezkazily. Zatím to je průběžné první místo, ale to mu nezůstane ani náhodou. Na to jsou zbývající tři až moc dobří. Komu to ale vadí. Každá medaile se počítá. Zabořil obličej do pejskova krku. „Teď už bude všechno dobré, viď pejsánku.“ V nose ho polechtala příjemná vůně. Spíš se dala pouze tušit – uvolňovala se jen zlehka. Připadala mu podivně povědomá. Začuchal znovu, tentokrát se snažil pochytat ji co nejvíc.

Nos mu sjel po něčem hladkém. Překvapeně se odtáhl a podíval se, co to je. Poodhrnul mašli a vykoukl na něj vzkaz přilepený na chloupkách.

„Dobře se o Taffyho starej. Ještěrka.“ (Taffy = karamela)

Síla papíru však naznačovala, že tohle není jediné sdělení. „Ještěrka?“ znělo mu hlavou. Bohužel než se stihl zamyslet, byl čas odejít do zákulisí. Tady už čekala horda novinářů, kterým se nešlo vyhnout. I při palbě otázek myslel na Ještěrku

Zarazil se, když ho napadl ten šílený nápad. Kellan.

Nejradši by se na všechno vykašlal a znovu přivoněl k té známé vůni. To je blbost! Odkud by mohl znát bandu Francouzek. Navíc si hoví někde v teplíčku v Americe.

Jak ho může jeden blbý podpis takhle rozházet.

Jakmile skončil křížový výslech, a novináři zmizeli z dohledu, odtrhl dopis. Ještě že zvíře bylo jen vycpané, protože pravý pes by ho za to na místě sežral.

„Co to máš?“ zeptal se Laurent, když si všiml, že Brian s něčím vehementně zápasí.

gratuluju k dnešní výhře (protože já vím, že to určitě zvládneš). Jsem teď na několik dní v Itálii a rád bych tě viděl. Napiš mi nebo zavolej na tel. +1011 4576893567.

Zíral na poslední slova a pořád tomu nemohl uvěřit. Jak ho našel? To jel do Itálie jen kvůli němu, nebo je to shoda náhod? To si s ním chce jen dojít na kafe, nebo čeká, že spolu zase skončí v hotelu?

Proč mu tohle musí život dělat. Vyřeší jednu věc a postaví se před něj druhá.

Kellan se po skončení vrátil zpátky na hotel.

Zapnul si zvonění na nejvyšší hlasitost a čekal.

Napadlo ho, že by se měl jít raději připravit, kdyby chtěl Brian vyrazit ještě teď večer. Rychle zalezl do sprchy, telefon si pro jistotu položil na umyvadlo.

Nač ten spěch, pomyslel si. Teď již perfektně připravený kontrolujíc displej. Nic.

Položil se na postel, ruce za hlavu. Čekal.

„To snad není možné!“ zvedl se naštvaně po necelé hodině. Zapnul televizi, aby se alespoň trochu rozptýlil.

„Buď ho ještě nenašel, nebo mě nechce vidět. A já ani nevím, co z toho je pravda. Sakra.“ Tak co má teď dělat? Tahle nejistota ho nejspíš zabije.

Přes obrazovku se zrovna mihl Takahashi. Vítěz Mistrovství světa. Tak na tohle nemám nervy. Okamžitě ji vypnul. Pokoj se ponořil do tmy.

Nakonec udělal tu nejjednodušší věc co mohl, zapnul si počítač a dal se do práce. Pročítal nějakou strašně zajímavou zprávu, tak jako téměř každý večer. Psát teď něco sám, by v tomhle rozpoložení stejně nezvládl. Mysl mu totiž pořád těkala k telefonu.

Už se dostával téměř do polospánku, když ho probralo hlasité cinkání. V tichu pokoje znělo jak střelba z kulometu.

-----------------------

 Pro tentokrát konec. V zásobě už ale mám značně netypicky napsané i pokračování.

8. díl

10. díl