Půda plná harampádí

Dneska necháme Briana jeho (nešťastnému) osudu a podíváme se trochu na Kellanův (pracovní) život.

Doufám, že to po takové době bude ještě někdo číst.

Jinak jsi Wierko měla samozřejmě pravdu, čerstvé tetování se vážně musí zakrýt. Díky za připomínku.

-------------------------------

Smůla ve hře, štěstí v lásce?

Prací živ je člověk (především Kellan)

Útěk z hotelu proběhl bez nejmenších problémů a tak teď Kellan seděl ve startujícím letadle. Mezi hlavami spolucestujících pozoroval, jak se pomalu odlepují od ranveje. Právě za sebou nechával zemi, ve které prožil své nejlepší dva dny v poslední době. Dalo by se říct skoro za celou dobu, co strávil v Americe.

Za pár hodin už bude zase zpátky sedět ve své kanceláři v San Jose a vydělávat svým nadřízeným hromady dolarů. Vzpomněl si, jak jeho společník neměl v peněžence ani na zaplacení. Usmál se, jak jednoduše to všechno začalo. Hmm. A jak taky skončilo. V duchu se hned okřikl, vždyť to byl on, kdo dnes dobrovolně odešel, tak na co si vlastně stěžuje. Až bude mít trochu času, měl by se porozhlédnout po někom jiném, ten perfektní sex mu bude určitě chybět. Samozřejmě to nemá nic společného s hnědovlasým bohem, kterého tam nechal.

Podobnými úvahami se zabýval v podstatě celý let i většinu cesty z letiště.

Když vystoupil z taxíku přímo před vstupem do administrativní budovy, měl pocit, jakoby se jeho život začal opět vracet do vyjetých kolejí. Práce – spánek – práce.

Pozdravil se s několika málo lidmi, které potkal a bez zdržování vyjel výtahem do patnáctého patra. Bez zaklepání vstoupil do dveří se svým jménem na štítku.

„Ahoj, Wiki.“ pozdravil mladou ženu, která seděla za stolem a něco nadšeně ťukala do klávesnice. Teď překvapeně nadskočila a její obličej dostal provinilý výraz.

„Tak jak se daří vašim kamarádkám?“ zeptal se nevzrušeně. Správně předpokládal, že právě s nimi něco řešila.

Dívka se trochu vzpamatovala a pohodila hlavou, až se její blonďaté lokny zatřepaly. „Vítejte zpátky, pane.“ Vstala a začala urovnávat papíry na stole. „Doufám, že jste si to v Kanadě užil.“

„Snažil jsem se. A teď do práce! Potřebuji dohnat ty tři dny, co jsem tu nebyl.“ Převzal si poštu a vzkazy, které už tvořily pořádnou kupičku a zamířil k dalším dveřím.

„Zavolejte mi prosím Billa z Hotelů.“ dodal ještě, než zmizel ve své pracovně.

Posadil se do pohodlného křesla a začal třídit vzkazy podle důležitosti. Naštěstí to vypadalo, že jeho zástupce zvládl všechny běžné záležitosti bez nejmenších problémů. Na něj zůstalo jen to nejdůležitější, přesto se dnes domů dostane určitě až za tmy. Nyní už ale neměl čas cokoli řešit, ozvalo se rázné zaťukání.

Byl to Bill, se kterým potřeboval ještě jednou projít kupní smlouvu, než ji odpoledne podepíše spolu s prodejci. Všechno muselo perfektně klapnout, protože právě tato koupě nemalé sítě amerických hotelů, měla být jednou z největších investic roku.

Po více jak hodině opustili konečně uzavřenou místnost. Blížil se čas oběda a tak chtěl Kellan zajít za Jamesem a pozvat ho na oběd. Jeho zástupce a také jediný pořádný přítel si to určitě zaslouží. Navíc nerad jedl sám. Samozřejmě si mohl nechat jídlo donést, jenže pak by to dopadlo jako mnohokrát předtím - ani mezi jednotlivými sousty by si nedal pokoj od práce.

Takže teď spolu seděli v restauraci v prvním patře, která doslova praskala ve švech. Jak by taky ne, když se v ní přes poledne vystřídala téměř polovina osazenstva budovy.

„Tak vyprávěj, přeháněj, jaké to bylo na dovolené.“ vyptával se zvědavě James.

„Neměl jsem na tebe vůbec dát a vzít si sebou nějakou práci. V pondělí nuda. V úterý hrozná strkanice na hokeji. Středa alkohol a čtvrtek brzké vstávání a cesta letadlem. Tak co tomu říkáš, super zábava, ne?“

„Ty seš teda morous. Měl jsi po dlouhé době volný den a ty si dokážeš jen stěžovat. Víš kolik mi to dalo práce sehnat ti ten lístek?“

„To teda netuším, ale mám takový pocit, že tě do toho nikdo nenutil.“ Nechuť vyprávět o Kanadě se ještě prohloubila.

„Když tě nebaví sport, tak to je takovej problém sbalit nějakou pěknou holku a pár dní si s ní užívat. Myslím, že by ti prospělo vyplavit do krve trochu endorfinů a uvolnit přetlak v kalhotách.“

Tak co na tohle říct? Za dvě noci určitě zvládl přetlak odstranit dokonale. O Brianovi mu ale rozhodně vyprávět nebude. Znali se spolu sice už pět let, jenže tohle byla stránka života, kterou si pečlivě střežil. Vlastně kromě pár lidí v Anglii, kterou nechal už dávno za sebou, a několika jeho krátkých známostí v Americe, o jeho orientaci neměl nikdo ani tušení.

„Neříkej mi, že jsi vážně nějakou babu sbalil?“ reagoval James na nepřehlédnutelné rozpaky a nach na tvářích svého kamaráda.

„To určitě.“ zašklebil se na něj Kell a rychle se snažil vymyslet, jak odvést jeho pozornost jinam.

„Tak proč ta rudá barva, rajčátko.“ nenechal se odbýt James.

„No, jak jsem říkal trochu alkoholu a člověk ani neví co dělá.“ Mužův pohled se na něj plně soustředil a čekal, až bude pokračovat. „Takže jsem se trochu napil a díky tomu mám teď delfínka.“

„Jakého delfínka?“ nechápal vůbec jeho společník. To vyhrál v nějaké stupidní chlastací hře gumového delfína do vany, nebo co?

Takže se mu ho přeci jenom podařilo zaujmout něčím jiným. Teď to stačí trochu rozvést a za chvíli si na holky ani nevzpomene. „Jen se snaž a zapni mozek. Co jsem ti říkal asi tak před rokem o tetování?“

James vyvalil oči. „Cože? Ty ses konečně odhodlal? Tak tomu teda neuvěřím, dokud to neuvidím.“ Jeho pohled jasně říkal, že nechápe kde ho vyměnili, jako by se najednou změnil minimálně na zeleného mimozemšťana s anténkami.

Po tom co rychle dojedli, uvolnili místo dalším zájemcům o jídlo a vrátili se nahoru. James už se nemohl dočkat až uvidí novou okrasu přítelova těla.

I na chodbě byl slyšet Wikiin hlas: „Nedělej si starosti, sice jsem se ještě neptala, ale přijdu za každou cenu. Jenom aby jste to nakonec stihli...“ zarazila se uprostřed věty, když si všimla dvojice ve dveřích. „Děkujeme za zavolání, ozvu se vám později. Hezký den.“ Položila sluchátko a nejspíš doufala, že ani jednomu nedošlo, s kým právě provolávala firemní peníze.

„Dnes jste zpátky nějak brzy.“ usmála se na oba strojeně.

„Držíme dietu - takže hubneme a ještě šetříme čas.“ poznamenal jejím směrem sarkasticky James, než prošel dveřmi za Kellem.

„Nechápu, proč to tý holce trpíš, vždyť prokecá polovinu dne s kamarádkami. Na tvém místě bych ji už dávno vyhodil na ulici.“ Rozčiloval se James, ještě než se za nimi zavřely dveře.

„Nekritizuj moje zaměstnance.“ Zamračil se na něj na oko Kellan. „Když zvládá všechno, co po ní chci a ještě něco navíc, je to její věc. A nemysli si, že nevím, kam by jsi ji nejradši hodil a potom skočil hned za ní.“

„To je ale úplně něco jiného. V posteli očekávám jiné služby než v kanceláři.“

Kell pouze povytáhl obočí a nasadil chápavý úsměv. Jeho kamarád byl prostě nenapravitelný, otočil se za každou alespoň trochu ucházející holkou. „Takže ti paní Bruceová plně vyhovuje.“ Narážel na jeho sekretářku, která by mohla být klidně jeho matkou. Vlastně tohle byl jeden z důvodů, proč mu ji doporučil, lépe řečeno vnutil. Všechny předchozí dívky u něj totiž vydržely jen do okamžiku, kdy je pustil k vodě, nebo si našel ještě druhou a třetí krásku a ono se to prostě nějak provalilo (což se stávalo na Kellanův vkus až moc často).

„Nekecej blbě a raději ukaž to svoje slavný tetování.“

Kell si bez rozpaků začal rozepínat sponu pásku, knoflík a zip na kalhotách. Stáhl si je níž, čímž odhalil čtvereček gázy z poloviny vyčuhující nad lem boxerek. Na dvou stranách ho postupně odlepil a ukázal tak zčásti skákající zvíře.

„Páni. Tak to teda zírám. Dokonce ti to celkem sluší.“ ohodnotil ho James.

Najednou se ozvalo slabé ťuknutí a hned po něm se otevřely dveře, kterými prošla Wiki s tácem. „Vaše odpolední káva.“ pronesla vesele, než si všimla, obrázku před sebou.

James se pouze narovnal, takže teď se již neskláněl nad poloodhaleným tělem svého kamaráda. Kellan stále se spuštěnými kalhotami i spodním prádlem stál nad Jamesem. Vzpamatoval se však jako první, protože jemu se tahle situace zdála ze všech nejméně trapná. „Položte ji prosím na stůl. Děkujeme.“

Wiki ještě chvíli zírala do Jamesova obličeje, než odložila svůj náklad. Ještě že jí šokem nevypadlo všechno z rukou, to by tu ještě alespoň půl hodiny lezla po zemi a snažila se vyčistit skvrny na koberci.

Ještě jednou se podívala na oba muže. Šéf si teď upravoval oblečení a James vypadal stále stejně. „Není to tak, jak by to mohlo vypadat. Kellan mi jenom ukazoval …“ začal se obhajovat.

„Mě je jedno, co si tu vy dva ukazujete. Mým úkolem je plnit si svědomitě svoji práci, a to taky dělám. A když už jsme u toho, chtěla jsem vás poprosit pane, jestli bych dnes nemohla odejít již ve tři hodiny.“ Proč hned nevyužít příležitosti, čas rychle ubíhal a ona dnes musela bezpodmínečně vypadnout dřív.

„Samozřejmě. Stačí, když připravíte Malou zasedačku pro dnešní schůzku, vysvětlíte všechno paní Bruceové a můžete jít.“

„Děkuji pane. Už vás tu nebudu rušit, jako bych tu nikdy nebyla.“ vrhla po nich další chápavý pohled a zmizela.

„Ta ženská je vážně úplně nemožná.“ rozčiloval se James pro sebe. Vyskočil ze sedačky a odešel raději k sobě. Tak ho žádná nemožná bloncka nepřekvapí.

 ------------------------------

Tak a pro dnešek všechno.

Komu se to zdálo trochu nuda, tak tomu se omlouvám.

(Komu hodně, tak tomu se neomlouvám, protože ten určitě nedočetl:-)

Jestli se chcete trochu rozmlsat, tak koukněte na www.iluze-sonp.estranky.cz. Určitě tu najdete pár skvělých povídek, tu nejlepší nezapomeňte podpořit v hlasování.

5. díl

7. díl