Půda plná harampádí

Brian vstoupil dovnitř a objevil se v menší místnosti, kde vládlo šero i přes slunečné odpoledne venku. U stropu se hromadil cigaretový kouř, který ve velkém vypouštělo pár mužů sedících v blízkém rohu.

Dýchání nikotinu ani poslouchání rozhovoru nějakých chlapíků nepatřilo zrovna k jeho oblíbeným zábavám, takže raději zamířil na druhou stranu poloprázdného lokálu. Kdyby jim alespoň nerozuměl. Ale bohužel je v Kanadě, a jako na potvoru tu musí mluvit zrovna anglicky. V cizině se mu vždy líbilo, že si nemusel zatěžovat hlavu problémy cizích lidí a mohl se soustředit jen na to, co ho zajímalo. Proč nemohl být třeba v Německu? Tam by to bylo určitě lepší. Jenže to by nepotkal Kellana. A kde vlastně je?

Ohlédl se a zamžoural skrze mlhu ke vchodu. Naštěstí ho nikde neztratil – stál přímo za zavřenými dveřmi a nevěřícně zíral, do jakého pajzlu to vlezli.

Brie se tedy posadil k jednomu z volných stolů a začal věnovat pozornost ženě, která se k němu blížila. Nejlepší léta už měla za sebou, ale očividně si to neuvědomovala, protože jinak by si neoblékla žluté tričko s výstřihem až na břicho a pod zástěru tu nejkratší sukýnku co kdy viděl, „dokonalý“ vzhled dotvářely odrůstající blond vlasy.

„Tak co to bude?“ zeptala se svádivě, když si všimla, kam míří jeho pohled.

„Dal bych si pivo a pro mého kamaráda doneste ještě jedno. Díky.“

Servírka zamračeně odešla, nejspíš ji rozladilo, že nepřistoupil na její flirtování.

„Panebože, kam jsme to vlezly?“ Kellan se ohlédl za ženou. „Alespoň že obsluha stojí za to, takovýhle odhalený ženský tělo jsem už dlouho neviděl.“ neodpustil si rýpnutí, když si sedal na židli naproti němu.

„Tak to máš pravdu, já taky ne. A doufám že zas dlouho neuvidím - teď se mi bude každá holka zdát jako královna.“

Po pár vypitých sklenicích vypadal Kellan, se svým úsměvem a upovídanou pusou, mnohem přístupnější než předtím. Proto si Brian vybral zrovna tuhle dobu k začátku vyptávání.

„Líbí se ti víc tetování nebo piersing?“ zeptal se úplně mimo zrovna probírané téma.

 Kell se na chvíli zarazil, ale pak se usmál a s klidem odpověděl: „Tetování. Už nějakou dobu si pohrávám s myšlenkou nechat si jedno udělat.“

„Vážně?“ Takže záhada vyřešena, jak prosté. „A co by to mělo být. Čínský drak, lebka nebo jen nějaký nesmyslný klikyhák?“

„Ani jedno. Skákající delfín.“

Takže podívejme, pánovi se nejspíš líbí roztomilá zvířátka. „Máš rád delfíny?“

„Miluju je. Sice jsem je z blízka nikdy neviděl, ale přijdou mi úžasný.“ Kellanovi se na tváři objevil šťastný úsměv a oči se rozsvítily.

Tak takhle nádherně by určitě vypadal, kdybych ho vzal do delfinária, pomyslel si Brian, – úsměv na tváři, jiskřičky v očích a nadšeně by se ve předu mačkal se stejně okouzlenými dětmi, aby mu neunikl ani jediný pohyb skákajících zvířat.

Přeci se teď ale nebude utápět ve fantazii, když je tu ještě jedna otázka která ho zajímá. „A už máš vymyšlené i místo, kde by jsi ho chtěl mít?“

„Nejspíš podbřišek. Sice to tam prý dost bolí, ale pro krásu se musí trpět.“

„Hmm. Když myslíš. A nedáme si teď něco k jídlu? Celkem mi vyhládlo.“

To si jako myslí, že něco nakousne, vyptá se na všechno co ho zajímá a pak uteče k tématu jídlo. Tak to tedy ne. „A kam by sis nechal něco vytetovat ty, Brie?“

„No o tom jsem nikdy nepřemýšlel. Ale když máš takové zkušenosti se sebou, jistě bys mi dokázal poradit.“

Kellan se na něj významně podíval a sjel jeho tělo pohledem od hlavy až k desce stolu. Natáhl se přes stůl a pohladil ho po hrudi. „Myslím, že by ti slušela taková malá ještěrka.“ Prstem obkroužil bradavku. „Ocásek by měla takhle stočený, a každý kdo by se na ni podíval, by měl určitě sto chutí ji políbit.“ svoje slova neustále doprovázel hladícím ukazováčkem. „To by se ti určitě líbilo. V noci jsem si všiml, jak tě vzrušuje, když tě laskám zrovna tady.“ Prst naposledy opsal kruh a Kell se přesunul opět způsobně na svou část stolu. Se zalíbením sledoval Brianův překvapený výraz smíchaný se vzrušením.

Když se Brie maličko vzpamatoval z šoku, co je schopný Kellan předvádět na veřejnosti, rozhlédl se kolem a s uklidněním zjistil, že si jich nikdo nevšímá. Opřel se lokty o desku stolu a naklonil se směrem ke svému pokušiteli. „Neměl by jsi si to svoje místo pro tetování posunout o kousek níž. Já jsem si zase pro změnu všiml, že tam je tvoje nejoblíbenější místo k laskání. Sice by to bolelo trochu víc, ale pro rozkoš se musí trpět.“ parafrázoval s uličnickým úsměvem Kellanova slova.

„A hlásíš se dobrovolně na místo mojí pečovatelky. Náplní tvojí práce by bylo tohle místečko několik dní foukat.“

„Nejspíš by nezůstalo jen u foukání viď.“

Rozhovor se začal dostávat do úplně jiné roviny, než oba na začátku čekali. Kell cítil, že mu kalhoty začínají být nepříjemně těsné a mozek se mu nebezpečně odkrvuje. Z Brianova výrazu bylo jasně vidět, že je na tom podobně. Sice by se mohli hned sebrat a odejít zpátky do hotelu, ale na to bude spousta času později. „Tak teď vážně, kam by sis nechal udělat tetování? Na ruku, krk, nebo originálně na čelo?“

„Na čelo, to určitě.“ rozesmál se Brian a Kellan se brzy přidal.

Když se trošku zklidnili, Brian se mírně zamračil a zamyslel. Kell ho s pobavením sledoval. Ale jenom než začal nahlas ventilovat, co mu jde zrovna hlavou.

„Na ruce a krk určitě ne. Živím se tělem a ne každému by se to muselo líbit. Takže ...“

Živím se svým tělem! Od tohoto okamžiku přestal Kellan naprosto vnímat co říká dál. Zbytky vzrušení nadobro opadly a vystřídal je pocit znechucení. Ne nad Brianem, ale nad sebou samým. Jak ho mohlo vůbec napadnout, že tenhle nádhernej kluk, co nemá v peněžence ani dolar, by s ním byl jen kvůli němu. Možná že mu nešlo jenom o prachy, třeba jen o pobavení a opíjení se na jeho účet, vždyť mu to ráno i řekl – když bude co pít, zůstanu s tebou. A až se spolu rozloučí, najde si nějakého jiného mecenáše, který bude ochotný za něj platit a občas mu dá i nějaké to kapesné. A on si v hlavě maluje, jaký si udělají pěkný večer, to snad musel spadnout z hlavy.

Cítil, jak se mu začíná trochu motat hlava. Panebože, teď to tady s ním ještě sekne, to by byl teda vrchol. Na nic nečekal. Rychle se zvedl, zamumlal něco, jako že je hned zpátky a rychle zamířil na záchodky.

Zavřel za sebou dveře a rychle se opřel rukama o bílé umyvadlo. Cítil jak se mu houpe žaludek. Nádech, výdech, nádech, výdech, říkal si v duchu stále dokola, opřený o porcelán.

Když nejhorší nevolnost opadla, otočil kohoutkem a třikrát si opláchl obličej pořádnou dávkou ledové vody. Cítil, že žaludek se už téměř uklidnil a do hlavy se mu začíná vracet zdravý rozum.

Otevřel oči a zvedl je ke svému odrazu v zrcadle. Stále byl ještě pobledlý, po tváři mu stékaly chladivé kapičky vody. Vypadaly jak velké slzy. Rychle je dlaněmi setřel – je přece chlap, na pláč by neměl ani pomyslet.

Pohled stranou prozradil skutečnost, která ho ani moc nepřekvapila - zásobník s papírovými ručníky byl prázdný a vypadal, že ho už dlouho nikdo nepoužívá. Nevadí. Mokré ruce osušil prohrábnutím vlasů. Ještě jednou otřel obličej, zkontroloval se v zrcadle a vrátil se zpět do lokálu.

U stolu zrovna Briana oblažovala svou přítomností neodbytná servírka - tak přeci jenom to nevzdala. Alespoň že Brie vypadá, jako by se jí nejradši okamžitě zbavil. V duchu se určitě modlí, aby ho už někdo zachránil. Kell s potěšením sledoval jeho čím dál zoufalejší výraz - tomu jeho štěněčímu pohledu se nedá odolat! Vždyť ten se musí líbit i klukům, co jsou na holky, je tak sladkej. Nad čím to zase přemýšlím. Nejde o nic jiného než sex a příjemně strávený čas, kdy už mi to konečně dojde. Měl sto chutí začít tlouct hlavou o zeď, ale to by ho asi odvezli rovnou do blázince. Tak dobře, jdeme na to – chovej se jako by se nic nedělo a bav se.

Brie se zrovna znovu otočil ke dveřím, ve kterých před chvílí zmizel Kellan, a už chtěl vyslat další ze svých toužebných pohledů, když ho spatřil jak se pomalu vrací.

Kell přistoupil ke stolu. Přinutil se k trochu křivému úsměvu, který věnoval servírce. Štvala ho, proto se jí zbavil. A to ještě způsobem, ze kterého i něco měl – poslal ji pro panáka něčeho tvrdšího, aby se vzchopil.

„Jsi v pořádku?“ ptal se se starostlivostí Brian. „Přijdeš mi nějakej pobledlej.“

Naštěstí než stačil odpovědět, u stolu se v rekordním čase objevila blondýna i s jejich pitím. Ta to tam musela mít snad předem připravený, napadlo ho. Protentokrát jí byl ale skoro vděčný, protože ho ušetřila trapného vysvětlování. Stejně by nevěděl co říct.

Cinkli o sebe skleničkami a připili si na blbé blondýny. Kell se sice snažil na sobě nedat nic znát, ale přátelské a milenecké škádlení se nenávratně vytratilo. Brian sice vypadal, jako by mu to nevadilo, přesto se snažil zpátky zlepšit náladu, ale nic nezabíralo. Nevěděl co se vlastně stalo, jestli něco řekl nebo udělal špatně. Nějak si vyměnili role, to on měl být ten smutný a Kell ho rozveselovat, ne naopak.

Už začínal být skoro zoufalý, když se mu v hlavě zrodil nápad. S jeho uskutečňováním začal hned: „Mohli by jsme zaplatit a jít. Tady jen ztrácíme čas.“ Zamával na servírku aniž by čekal na odpověď.

Kell se zdáním samozřejmosti vytáhl peněženku a beze slova zaplatil. Vždyť si vlastně kupuje jeho přízeň, takže by neměl šetřit, prolétlo mu ještě hlavou než ho Brian vytlačil ze dveří do mrazivého počasí jen v košili s bundou v ruce.

„Co blázníš chceš zmrznout! Vždyť za chvíli budeme mít u nosu rampouch.“ rozčiloval se, protože chlad rychle pronikl skrz bavlněnou látku až na kůži.

Brian ho však ignoroval a táhl dál ulicí. Kellan byl ale přeci jenom o hlavu vyšší, takže se dlouho ignorovat nedal. Zastavil se a  Brianovi nezbylo nic jiného než se na něj otočit: „Je ti zima, tak nestávkuj a přidej do kroku, už jenom pár metrů a jsme tam.“

Kell jenom překvapeně koukal, když ho zatáhl přímo do tetovacího salonu, jehož výlohu si předtím prohlížel.

 ------------------------------------------------------

Poznámka k textu:

- má to vlastně stejný význam jako spadnout z višně
- jde o narážku na Sochu svobody - spadnout z vršku její hlavy

2. díl

4. díl