Smůla ve hře - štěstí v lásce??? - 21. díl
Konečně mám odevzdanou závěrečnou práci, světe stal se zázrak:-) Notebook se odebral do věčných lovišť. A konečně je tu další kapitola.
Pro slečnu, co se ptala na Vítr ve vlasech: pokračování mám v hlavě už roky, ale chuť do psaní tohohle příběhu zrovna necítím. Tak uvidím, možná časem.
Po oslaveném prvním výročí se začínají stahovat mračna. Co přeletělo Brianovi přes nos?
-----------------------------
Smůla ve hře, štěstí v lásce?
Za co tě trestám?
Život už snad nemůže být dokonalejší! Předevčírem se konečně vrátil z Paříže a téměř celou noc slavili roční výročí. Škoda, že se museli tak krotit. Ještě že Brianův pokoj nesousedí přímo s ložnicí jeho rodičů, to by se snad ráno hanbou propadl. Pro jistotu se vytratil už nad ránem.
Včerejšek strávili skoro celý spolu touláním po městě a hlavně v soukromí farmy. Brian se na Trierryho sice stále ještě občas mračil, ale už se to rapidně zlepšilo. Chápal to. Kdyby byl v jeho kůži pravděpodobně by to nesl ještě hůř. Jenže jeho Thierry nechával po sexuální stránce naprosto chladným. Milý kluk, s pořádnou chutí do života a hlavně hromadou vědomostí. Thierryho momentální láskou stejně byly hektary sadů. S Tobym trávil hodiny sestřihováním stromů a jejich přípravou na další vegetaci. A v neposlední řadě měl Kellan podezření, že v hloubi srdce ještě stále chová muže, kterého nechal v Itálii. Mluvil o něm málokdy. Vlastně za celou tu dobu o něm prozradil pouze, se se potkali na jablečné brigádě a že studoval na vejšce cestovní ruch.
Celé odpoledne dnes mrznul mezi stromy. Thierry si ho sice pořád dobíral, že nemůže mrznout, když nemrzne. Jenže koho to zajímá, prostě mu byla zima. Dostal stručnou instruktáž jak prostříhávat stromy, do ruky ruční nůžky, přidělený strom. A s chutí do toho. Měl strach, aby neodstřihl zrovna nějakou důležitou větev. Po minutě se konečně odhodlal a odstranil křížící se výhon.
„Dobrá volba.“ povzbuzoval ho Thierry. „Neboj tyhle stromy už jsou stejně tak zanedbané, že jim můžeš jenom pomoct.“ usmál se na něj.
„Takže ty jsi naschvál vybral ty největší mrchouše, na kterých už nejde nic zkazit. Tak to mi vážně věříš.“
„Někde začít musíš. Alespoň se nebudeš tak bát. Když se budeš snažit půjčím ti i akumulátorové nůžky. Ale nejdřív mě musíš přesvědčit. Nechtěl bych hledat tvůj prst na zemi.“
Pod Thierryho dohledem se mu sebevědomí zvýšilo. Už ani nepočítal u kolikátého stromu stojí. Bolelo ho celé tělo, hlavně sval pod palcem. Předtím ani netušil, že to není jen výstelka na dlani, každou chvíli do něj musel dostat křeč. Jak záviděl Thierrymu jeho akumulátorky. Podíval se jeho směrem. Za tu dobu co sám udělal půlku stromu, on dodělával třetí.
Zajistil nůžky a strčil si je do kapsy. Pro dnešek toho měl dost, takže si bude muset vyjednat propustku. „K čemu mi bude, když si neustřihnu žádný prst, když mi bolestí upadne celá ruka? Pro dnešek by jsme toho mohli nechat. Vždyť je pátek.“
„Ruka se bude alespoň líp hledat.“ Thierry se podíval na hodinky. „Fajn, tak doděláme ten tvůj strom a můžeme se vrátit.“
Kellan musel sebrat poslední síly. Ke konci spíš jen pozoroval Thierryho a obdivoval jeho rychlost rozhodování.
„Večer jedu do města. Ry, jedeš taky?“
„Ani ne. Někdo musí hlídat Luckyho. Uvařím nám večeři a pustím si nějaký film.“
„Měl bys občas někam vyrazit. A tím nemyslím do knihovny nebo za holkama.“
„Co na tom. Spousta kluků běhá za holkama?“
Mělo to nejspíš vyznít jako vtip. Jenže oba dva věděli, že sex je to poslední co by od nich chtěl. S málokterou z nich přešel na osobnější rovinu. Většinu z nich jen doučoval jazyky, matematiku nebo cokoli jiného. Tvrdilo se o něm, že naučí všechno, a tak neměl o zájemce nouzi. Jenže podle převažujícího pohlaví zákazníků jim šlo o něco jiného. Něco co nikdy nezískají. Jednou mu vyrazila dech Brianova sousedka, která poznala logo jejich farmy na autě a hned se na Thierryho začala vyptávat. Jeho sláva prostě neznala hranic. Jenže k čemu mu to je, když by potřeboval spíš obejmout. Kellana vážně zajímalo, proč ho nechal ten jeho Ital. Kdo opustí takovýhle poklad?
Nestíhal. S Brianem se domluvili na půl šestou. Jenže Kellan byl tak prochladlý, že si musel dát sprchu. Byla tak úžasná, že se v ní dost zdržel. Za to malé zdržení stála.
S deseti minutovým zpožděním vešel Kellan do dveří restaurace. Už z dálky viděl Briana, prohrábl si stále vlhké vlasy.
„Ahoj Brie.“ usmál se na něj a podal mu ruku.
Brian si s ním krátce potřásl a rychle se odtáhl. „Tak co si dáme. Máš na něco chuť?“ Ani v nejmenším nenaznačil tradiční objetí, co mu zase přeletělo přes nos? Stáhl se za masku profesionality, jako vždy, když chtěl něco zakrýt.
„S Thierrym jsem několik hodin mrznul venku. Takže nejdříve nějaký pořádný vývar na zahřátí a potom maso na svaly. Po dnešku mi svaly na ruce vyrostou alespoň na dvojnásobek.“
„Další den strávený s Thierrym?“ mumlal si spíš pro sebe Brian.
„Jo. Celé odpoledne s Thierrym o samotě. Ale pro tebe mám už rezervovaný zbytek dne.“
„Takže mám paběrkovat? Promiň, ale dneska nemám náladu. Večer bych si chtěl jít brzo lehnout.“
„Děje se něco? Vždyť víš se Thierry je jen kamarád.“
„Jasně, že vím. Nelam si s tím hlavu.“
„Tak by jsme se zítra mohli jít odvázat alespoň na karaoke. Co říkáš?“ Cokoliv, jen aby to Brianovi vyhnalo smutek z očí. „Nebo můžeme vzít na procházku Lukyho. zítra má být krásně.“
„Tak se ještě domluvíme. Teď mi radši řekni, co jste vyváděli takovou dobu venku. Nadšení ti úplně svítí z očí.“
Kellan se tedy dal do líčení stříhacích zážitků. A i když Brian občas prohodil nějaké souhlasné slovo. Místy se usmál, stejně to byl jen naučený pohyb svalů.
„Nakonec za mě Ry dodělal poslední strom a mohli jsme vypadnout. Málem jsem se k farmě ani nedovlekl.“ Žádná reakce z posluchačovy strany. „Sakra, Brie. Tak už se usměj. Přijdu si jak na hřbitově.“ nevydržel to Kellan.
„Promiň. Jsem dneska trochu mimo. Nebudu moc dobrý společník.“
„Od toho jsou přátelé. Aby tě přivedli na jiné myšlenky.“
Ani po dezertu se nic nezměnilo. Brian se sice vážně snažil tvářit jako by nic, ale chvílemi snad ani nevnímal. Jen smutně hladil maličkou zlatou medaili na krku.
„Pojď se ještě alespoň na chvíli projít. Už je tma.“ Popadl Kellan Briana za ruku a táhl ho mimo rušnou ulici.
„Zbláznil ses! Co když nás někdo uvidí?“ Snažil se vytrhnout.
„Když nebudeš dělat scény, nikdo si nás nevšimne.“ Brian stále bojoval za osvobození zápěstí a tak ho radši pustil. Počkal až zajdou do relativního soukromí v uličce mezi dvoupatrovými domy. Teprve pak se k němu obrátil. „Myslel jsem, že tohle už máme vyřešené. Miluju tě. Ty miluješ mě.“ Konejšivě mu položil ruku na rameno. „Nemáme se za co stydět!“
„Jenže já se stydím. Bojím se, že to praskne.“ Konečně se přestal přetvařovat. „Přijel jsi za mnou až z Ameriky. A já jsem přitom takový srab. Nemám odvahu se k tobě hlásit, ani tě nechat jít.“
„Nic ti nevyčítám, tak to nevyčítej sám sobě. Neboj, ono to jednou přijde samo.“ Přitiskl si ho do náručí a hladil po zádech.
„Nevím jestli na to budu někdy připravený.“ Šeptl ještě Brian do ticha.
Chvíli jen tak stáli.
„Vážně nechceš jít se mnou, Brie?“
„Až jindy. Teď mě jen drž.“
Každý zamířil sám do svého domova.
Že by mu něco řekli rodiče, jak jsem u něj ve středu přespal? Přemýšlel Kellan cestou. Brian nad některými věcmi občas moc přemýšlí.
Sobotní ráno Kellana vzbudil telefon. Do noci pracoval a tak měl teď problém zaostřit na displej. Brian.
Ospalost ho rázem přešla. Takhle ráno snad ještě nevolal. Vážně se muselo něco stát!
„Briane. Co se stalo?“ vyštěkl jedním dechem.
„Nic. Jen mě napadlo, že bych se stavil.“
„Já tě snad zaškrtím. Myslel jsem, že vypukla alespoň třetí světová. Kolik vlastně je?“
„Půl osmé. Promiň, nechtěl jsem tě budit.“
„No teď už je to jedno. Klidně se zastav.“ povzdechl si Kellan. „ Snídal jsi?“
„Ani moc ne.“
„Hmm. Tak já zatím něco přichystám.“
Ukončil hovor a odplazil se do koupelny. Ledová voda ho dokonale probrala, takže se mohl dát do přípravy snídaně. Po Thierrym nikde ani stopa. Pravděpodobně se ještě válel v posteli, v sobotu vstával většinou až o desáté.
S hrnkem kafe se posadil ke stolu a čekal. Z města cesta trvala dvacet minut, takže by tu měl být každou chvíli.
Zaslechl parkovat auto. Vyskočil odemknout přední dveře.
Už z dálky vypadal Brianův obličej strhaně. „Ahoj Kelle. Můžu dál?“ Kellan ustoupil a zavedl ho do kuchyně.
„Posaď se.“ Obsloužil ho a posadil se vedle něj. Teď když si ho mohl prohlédnout zblízka, zarudlých a unavených očí si nemohl nevšimnout. Brianovi musel být upřený pohled nepříjemný, protože sklopil zrak a upil z hrnečku.
„Chtěl jsem se omluvit za včerejšek. Promiň. Vím že ses těšil až budeme sami a já tě hnedka poslal domů.“ Dál provinile koukal do hrnku. Kellan nechtěl naléhat a tak čekal až znovu promluví.
„Věříš mi Kelle? Věříš, že tě miluju a že ti nechci ani v nejmenším ublížit?“
„Vím že mě miluješ. A i když je to pro tebe občas těžké, doufám že uděláš to nejlepší co můžeš.“
„Díky.“ Brian se na něj konečně podíval. „Takže budeš víc věřit mě než novinářům.“ Jako by tomu Brian nemohl uvěřit, ale přesně v tohle doufal.
„Co se děje? Přestaň chodit kolem horké kaše.“
„Nemůžu ti to říct. Miluju tě. A chci aby sis to pamatoval.“ Brian si přitáhl jeho ruku a políbil ho na klouby prstů. „Pojďme na chvíli k tobě.“ Usmál se na něj lehce.
Jen co za sebou zavřeli dveře, Brian ho stáhl na postel a tvrdě ho políbil. „Chceš mě?“ nejistě se zeptal po tom, co mu dal chvilku na vydýchání.
„Co myslíš?“ zavrtěl se, aby Brian ucítil jeho erekci.
Brian se začal bez vyzvání svlékat. Mikina i tričko brzy ležely vedle něj. Kalhoty zaostali o deset vteřin. Úplně nahý si klekl na čtyři, zády ke Kellanovi. „Udělej mi to. Prosím.“ Vystrčil na něj zadek, čímž jasně dával najevo co chce.
„Co blázníš, sakra. Nejdeš na to nějak rychle?“
„Vem si mě! Hned! Prosím.“
Kde se v Brianovi vzalo takové zoufalství? Kellan se natáhl k nočnímu stolku a vytáhl krabičku lubrikantu.
„Nezdržuj se a pojď do mě!“ začínal ztrácet trpělivost Brian.
„Nechci ti ublížit.“
„A co když chci abys mi ublížil. Aby to bolelo.“
Za co se trestá? „Ne.“ jasně odmítl Kellan. Nabral pořádnou dávku gelu na prsty a ústy umlčel jakýkoli protest. Nenechá sebou manipulovat. Nevezme si Briana dřív než na to bude připravený. Dál ho líbal a přitom mu promazával otvor, do kterého brzy vnikne.
Brian uhnul ústy a zavrčel. Už se mu nechtělo čekat. „Dělej.“
„Tak dobře.“ Předehra skončila ještě dřív než stihla pořádně začít. Kellan si ho za boky přitáhl a tvrdě do něj vrazil. Pořád to ještě nešlo snadno, ale alespoň měl jistotu, že ho nepotrhá.
„Ach ano.“ vydechl Brian, když se do něj Kellan ponořil až po koule. „Mrdej mě.“ poprosil ho ve francouštině. Věděl, že tím ho rozpálí ještě víc.
Kellan ho nechtěl trestat. Ale pokud potřebuje trochu bolesti, dá mu ji. Tvrdě do něj narážel a pravou rukou sjel k Brianovu penisu. Zmáčkl ho víc než bylo nutné. Podle zvuků, které vyluzoval, něco takového potřeboval. „Víc. Tvrději.“ vypravoval ze sebe Brian mezi vzdechy.
Chce bolest? Tak fajn. Kellan se na něj položil ještě víc. A začal mu lehce okousávat krk.
„Och Bože.“ Brian pod ním se přestával ovládat. Kellan vycítil, že bude každým okamžikem. Zrychlil tempo přírazů i pohybů ruky. Silně ho kousl do ramene. Pravděpodobně to spustilo jeho orgasmus. Kellan měl co dělat, aby vydržel silné sevření konečníku. I když to bylo lákavé, nechtěl si svoje potěšení brát zrovna takhle. Nakonec se neudržel a vystříkl.
Kellan jemně políbil rameno pod sebou a zamračil se na červený otisk, který začal natékat. Svlékl si zpocenou košili a položil se na záda. Přitáhl si Briana do náručí. Instinktivně ho hladil po nadloktí. Vážně mu nezbude nic jiného než mu věřit, protože ať se děje cokoli Brian mu to očividně neprozradí. Brian se konečně přitulil k jeho boku a ještě stále se mírně třásl.
Kellan si připadal jak otrokář se svým mazlíčkem. Ach Bože, kam tohle ještě povede?
-----------------------------
Nesnáším předvídatelné zápletky. Takže doufám, že pár z Vás ještě plně netuší pointu:-)
Na závěr ještě jedna fotka, o kterou se nemůžu nepodělit.
20. díl | 22. díl |
(Povídka je pouze inspirovaná skutečnými událostmi, soukromé situace a myšlenky hrdinů jsou však naprostým výmyslem autorky.)
díky
(Jael, 8. 5. 2014 22:44)