Smůla ve hře - štěstí v lásce??? - 22. díl
Kellan se alespoň částečně dozví, co se děje. Proč mu Brian neřekne všechno? Kdo poskytne Kellanovi potřebné lidské teplo?
-----------------------------
Smůla ve hře, štěstí v lásce?
Je to pravda?
Už od nedělního večera byl Kellan opět v Paříži. Nemohl si pomoct a každý den hodiny myslel na Briana.
Úterní noc se od předchozích nelišila. Zvonící mobil ho naštěstí vyrušil.
„Ahoj Kellane. Tady Wiki.“
Usmál se. „Jak se vede? Už konečně přišel James k rozumu a emigroval?“ Stále nemohl uvěřit, že se za necelý měsíc berou.
„Ještě ne, alespoň kolem mě neprošel. Jedině že by z kanceláře vyskočil oknem.“
„Být tebou, tak bych si ho zkontroluju.“ Jak rád by teď kontroloval Briana. Jenže z Paříže to nebylo dost dobře možné.
„Zrovna má jednání.“ uchychtla se Wiki.
„Tak to máš chvíli pohov.“
„Jo. Zrovna jsem kontrolovala, co je nového ve světě.“ její hlas najednou zvážněl. „Seš v pořádku Kelle?“
„Jasně. Co by se mělo dít?“
„Takže se to k tobě ještě nedoneslo, nebo mu bezmezně věříš? Udělat tohle James, tak ho vykastruju. A jeho koule hodím krysám!“
„Mluv jasně!“
„Takže ty to vážně nevíš? Vždyť je toho plné fórum.“
„Wiki!“ přerušil proud její nekonečné řeči.
„Brian má ženskou! Tři dny za sebou s ní byl na večeři a na jedné fotce se dokonce líbají. A není to jen pusa na tvář.“
„Sakra!“ ulevil si. „To nemůže být pravda! Vždyť jsme byli každý den spolu...“ Spolu. Ale jen do večera. A pak šel za ní?
„Je mi to líto. Ale nechtěla jsem, aby ses to dozvěděl od někoho cizího. I když teď je to asi jedno.“
„To nemůže být pravda.“ V hlavě si přehrával jejich rozhovory.
„Ptal se mě jestli mu věřím. Jestli věřím víc jemu než novinářům.“ Celou dobu se choval divně. „Proč mi to prostě nevysvětlil?“
„Tak to Kellane nevím. Měl by ses na to nejspíš zeptat jeho. Důvěra je vážně to nejdůležitější.“
„Já vím! Tak proč mi nevěřil?“
„Třeba je to jenom nedorozumění, nebo doufal, že to vyřeší sám.“
„Koho chceš tímhle uklidnit!“
„Promiň.“ špitla.
„Ne, ty promiň. Ujelo mi to.“ Na ní by si vztek vážně vylívat neměl. „Díky, za zavolání Wiki. Pozdravuj Jamese.“
Zavěsil.
Tak co teď? Brian a jiná žena? Kdyby byl taky gay, věděl by že je to blbost. Jenže Brian se ženám nikdy nevyhýbal.
Kdyby ji miloval, neopakoval by to pořád jemu. V tomhle mu přeci nelhal.
Tak co se děje? Proč byl tak provinilý? Je to jen nastrčená figurka, která má zaplašit podezření ostatních. Nebo nějaká bývalá milenka co otěhotněla. Je to tenhle případ? Existuje rozkošný pihatý chlapeček s jeho očima? Ach Bože. Tohle byla noční můra. Jediná věc, co Brianovi nemohl dát. Dítě. Potomek po kterém tak toužil.
Zadíval se na ztmavlý displej. Chtěl vůbec vědět, co je ta ženská zač?
Nebuď srab! okřikl se a rychle vytočil Brianovo číslo.
Začínalo se mu dělat slabo.
První, druhé vyzvánění. Nic.
Třetí. Tak už to sakra zvedni!
Čtvrté. Páté. Ukončil hovor. Nechtěl mluvit s hlasovou schránkou.
Zkusil to ještě jednou. Nic.
Je půl jedenácté. Kde vězí? Je s ní?
Přitáhl si notebook. Chtěl vidět tu mrchu.
Fotografie ukazovaly až moc detailů. To to nemohla být jen rozmazaná skvrna. Žena měla dlouhé tmavé kudrnaté vlasy, ve kterých se ztrácela Brianova ruka. Přitahoval si ji tak k ještě hlubšímu polibku. Tohle opravdu nebyla přátelská pusa na tvář. Druhou ruku měl obtočenou kolem pasu a pod ní kulaťoučký zadek napresovaný v džínech.
Nemohla být alespoň ošklivá?
O hodinu později vytočil Brianovo číslo znovu. Jestli to nezvedne, byl rozhodnutý zkoušet to každou hodinu.
„Ahoj Kellane.“ ozvalo se z telefonu, tím provinilým tónem, který v posledních dnech slýchal tak často.
„Ahoj. Nechtěl bys mi něco říct?“
„Začni ty. určitě máš něco na srdci.“
„To si piš, že mám!. Chceš abych ti věřil. A nic mi neřekneš! Co si mám myslet, když koukám jak dusíš jazykem cizí ženskou?“
„Kelle. Nechtěl jsem ti ublížit. Není to tak, jak to vypadá.“
„Tak proč mi to neřekneš!“ neudržel se Kelan.
„Nemůžu! Nic s ní nemám. Nebo alespoň nic jako sex.“
„Jsou i horší věci než jen trocha nezávazného sexu. Briane, máš s ní dítě?“
„Ne! Jak tě tohle napadlo.“
„Divil by ses, co mě všechno za poslední hodinu napadlo. Volala mi Wiki.“
„Budeš to muset ještě chvíli vydržet. Možná bude lepší, když se teď chvíli neuvidíme. Taková malá přestávka.“
„Takže ty se budeš v klidu olejzat s tou ženskou a já si doma rvát vlasy. Takhle si to představuješ, jo? A až tě omrzí, tak se vrátíš zpátky ke svému špinavému tajemství?“
„Musíš mi věřit.“
„A co kdybys zkusil věřit ty mě?“
„Promiň. Mrzí mě to.“
„Tak mě sakra neodepisuj. Já nejsem děravá fusekle, co jen tak vyhodíš a oblečeš si novou!“
„Já vím Kelle. Dávej na sebe pozor. Miluju tě.“
„Koho o tom chceš do hajzlu přesvědčit! Mne nebo sebe?“ Nikdo už neodpověděl, hovor byl přerušen.
„Ty hajzle!“ ulevil si Kellan a praštil pěstí do polštáře. Škoda, že tu teď nemá jeho. Rozmlátil by ho na kaši.
Na kaši, to určitě. Začínal se třást po celém těle. Tohle už měl přeci dávno za sebou, když ho Brian opustil v Turýně.
Proč sakra nezůstal v San José. Proč se cpal zpátky do Evropy, kam se nechtěl už nikdy vrátit. V Paříži byl sám. Po půl roce se přátelil jen se třemi Francouzi, a jeden z nich byl Brian.
V San José jsou tři odpoledne. Má zavolat Wiki? A co jí bude vykládat. Nikdy mu nešly řešit city, natož přes telefon.
Zítra je konečně středa. Večer jede domů. Vždycky ho tam táhlo pomyšlení na Briana. Jenže má to vůbec smysl někam jezdit?
Thierry na něj čeká. Musí mu tam být smutno, když je celé dny jen s Lukym. Klid občas naruší jen návštěva Tobyho.
Nebylo by špatné nechat se obejmout. Vyplakat se někomu na rameně.
Kellan se po dálnici rychle blížil k Poitiers. Kellan se po dálnici rychle blížil k Poitiers. Měl tu jako každý týden strávit čtyři dny, ale po dlouhé době vlastně netušil, co bude dělat. Polovinu čtvrtku a pátku zase věnuje práci. Jenže co večery? Přeci nebude zase vzdychat v posteli. Snad ho Thierry někam vytáhne. Všechno snad bude lepší než se sám prokousávat nudou v Paříži. Asi začne víc cvičit, poslední dobou to nějak zanedbával. Pokud nepočítá pohyb v posteli.
Konečně zastavil před domem. Odemkl hlavní dveře a vešel.
V chodbě byla stále cítit vůně večeře. Pečené kuře. Je milé vědět, že vám doma někdo připravil večeři. V domě bylo ticho. Že by už spali?
Zaklepal na Thierryho dveře. Nikdo se neozval, jen tenký proužek světla napovídal že pokoj není prázdný. Pootevřel dveře na škvírku. Thierry ležel zkroucený na posteli. Tablet svezený do klína. Vedle postele na něj jedním okem zamžoural Lucky. „Ahoj spáči.“ Zašeptal mu.
Nechtěl rušit a tak se vrátil zpátky do kuchyně. Ohřál si v mikrovlnce kuře s pečenými brambory a pustil se do něj. Ani nevytahoval salát.
Vůně masa musela Luckyho plně probrat, za chvíli se řítil ke stolu a čekal co dostane. Nebo lépe řečeno žebral. Vyneslo mu to stehenní kost i s porcí masa.
„Vítej doma.“ usmál se na něj ode dveří Thierry. „Doufám, že ti chutná.“
„Není nad domácí stravu.“
Thierry se posadil naproti němu a tiše si ho prohlížel. „Vypadáš hrozně. Neměl by ses tak přepínat.“
Kellana přešla chuť, přesto do sebe natlačil ještě poslední sousta. „To víš, problémy v ráji.“
Oba jen tiše seděli a poslouchali, jak si Luky pochutnává na zbytcích.
„To, že jsme s Brianem víc než přátelé, jsi si nejspíš všiml.“
„Tak to si uvědomuju od prvního setkání. Myslím, že pořádně žárlil.“
„Teď si chce dát chvíli pauzu.“
„Asi si potřebuje zvyknout na to, jak už jste daleko. Chvíli oddechnout.“
„Problém je, že oddechuje s někým jiným. I když s ní prý nespí?“
„Cože? Našel si někoho jiného? Přišlo mi, že vám to klape.“
„Tak to jsem si taky myslel. Každopádně teď budu mít víc času od tebe odkoukat trochu řemesla. Kdyby jsi chtěl vzít někdy do zaječích.“
„To rozhodně nehrozí.“ ujistil ho Thierry.
„Alespoň někdo ode mne neutíká.“
Kellanovi bylo příjemně, od úterka se takhle neuvolnil. Potřeboval se někomu svěřit, pomohlo pár jednoduchých vět.
Nechtěl se vrátit do samoty prázdné postele. Když se Thierry zvedal od stolu, chytil ho za ruku.. „Pojď si lehnout ke mne. Prosím. Dneska nechci být sám.“
Thierry neprotestoval a mlčky vstoupil do ložnice za ním. Kellan se posadil na postel, zul se. Položil se na levou polovinu a čekal. Thierry si opatrně lehl daleko za něj. Kellan se ohlédl a se slabým úsměvem se přisunul blíž. Oba byli oblečení, přesto bylo příjemné cítit kolem sebe lidské teplo. Thierry se osmělil a přehodil mu ruku kolem ramen.
„Díky.“ zašeptal Kellan a přitáhl si jeho ruku ještě blíž na prsa. Slyšet tlouct lidské srdce vedle ucha neskutečně uklidňovalo. Tělo uvolnilo napětí a začalo se pomalu propadat do polospánku. V místnosti byla tma a všechno se zdálo při starém.
„Přetáhni přes nás peřinu.“ poprosil Kellan. Zachumlal se do ní. Z posledních sil se otočil a dal muži za sebou krátký polibek. „Dobrou noc.“ zašeptal. Položil se zpátky a konečně usnul klidným spánkem, který mu poslední noci tak chyběl.
-----------------------------
Na Brianův pohled si budete muset ještě chvíli počkat:-) Tak zase příště.
21. díl | ... |
(Povídka je pouze inspirovaná skutečnými událostmi, soukromé situace a myšlenky hrdinů jsou však naprostým výmyslem autorky.)
:)
(Wierka, 28. 9. 2014 16:09)