Půda plná harampádí

Po dvou letech konečně dopsáno - nakonec se počet dílů vyšplhal na 26.

----------------------------- 

„Miluju tě.“ rozloučil se Kellan, než rychle přerušil spojení. Nevěřícně zíral na displej. Tak to konečně vyslovil.

Miluje ho.

Konečně si v tom udělal jasno. I když Brianem si úplně jistý nebyl.

Hrozně se mu stýskalo, měsíc už nestáli vedle sebe. Ještě že v dnešní době není problém komunikovat přes půl světa. Jenže to přestávalo stačit. Připadal si jak silný kuřák, co se snaží oblbnout tělo nikotinovou náhražkou. Stejně jako narkoman by udělal cokoli pro další dávku, i on už měl plán.

Zítra večer mu ho řekne. Možná na to jde až moc rychle, ale na co by měl sakra čekat. Za pár měsíců začíná znovu sezóna. Uvidíme jak Brian rozhodne o jeho životě. Když bude chtít, do čtrnácti dnů může být z Ameriky pryč. Jejich každodenní vzdálenost se sníží asi tak třicetkrát.

Původně mu připadal nápad odstěhovat se do Francie úplně mimo. Když před lety odlétal z Anglie, už nikdy se do Evropy nechtěl vracet. V Americe má dům, práci, přátele. A tohle všechno chce zahodit kvůli němu. Stojí to za to? Touží po tom Brian vůbec?

Když se o svém odchodu poprvé zmínil šéfovi, myslel si, že blufuje a chce zvýšit plat. Zasmál se a bez mrknutí mu nabídl vyšší částku. Kellana potěšilo, že o něj nechce přijít, ale nebyla to otázka peněz. Nakonec mu nabídl místo v pařížské pobočce. Přijal. Sice by nebyl takový problém sehnat jinou práci, proč začínat někde od začátku? Jestli ho Brian odmítne, bude si připadat jak největší blbec.

Takže už stačilo jen definitivní rozhodnutí a za chvíli může stát před Eiffelovkou.

Tablet cinknul, po pár vteřinách znovu. Ohlašovala se nová zpráva. Okamžik zaváhal, jestli chce riskovat zkažení své báječné nálady. Nakonec to nevydržel a otevřel okno. Téměř naráz přečetl obě Brianovy zprávy.

„Taky tě mám moc rád, Kelle.“

„Vlastně tě miluju.“

Kellan se opřel do křesla a znovu a znovu si četl ty dvě slova. Raději by je slyšel na živo. Ale prozatím stačilo i tohle. Už se nemohl dočkat až mu řekne o svém plánu přestěhovat se do Francie. Nejradši by mu to řekl hned. Proč s tím vlastně chtěl počkat až do zítřka?

<><><>

Led studil, ale Brianovi to nevadilo. Připadalo mu, že je to jediná jistota v jeho životě. Led studil.

Za týden přijede Kellan do Francie. Napořád.

Napořád? Existuje vůbec něco takového? Napořád. Zní to hrozně.

Přes noc mu konečně došlo, co se děje. Kellan se stěhuje do Paříže. Kvůli němu. Celý svůj dosavadní život hodil za hlavu. Kvůli němu.

Probral ho Veroniquičin hlas. Jak dlouho vlastně leží na ledě? Vzepřel se o pravou ruku a vstal. „Jsem v pohodě.“ křikl jejím směrem ve snaze ji přesvědčit, že se nic neděje. Jenže ona už bruslila k němu. Ach jo, nechtělo se mu nic vysvětlovat. Sám nevěděl z čeho je tak nervózní. Proč se všechno začalo projevovat až dnes. Kazil co mohl. A Veroniq už to asi přestalo bavit.

„Bolí tě něco?“ starala se. Ruku mu položila na rameno. „Pojď si na chvíli oddechnout na lavičku.“

A je to tady. Další osobní rozhovor. Proč mají sakra ženy pořád potřebu šťourat se v cizích citech.

Hlasitě si povzdechl. Pomalu bruslil směrem k mantinelu.

Vera počkala až se posadil vedle ní a hned spustila. „Víš, že to z tebe dřív nebo později dostanu. Takže ještě jednou, co se děje?“

Zašklebil se v odpověď. „Tak v tomhle máš pravdu.“

„Čekám.“

Kdo si počká ten se dočká. Na hlas si to ale říct nedovolil. Vera je vlastně jediná, co ví o Kellanovi, takže proč jí neprozradit víc.

„Jde o toho tvého přítele viď. Kdy naposledy jsi ho vlastně viděl?“

Jak to, že mě tak dobře zná. V tomhle je jak moje máma. Sakra, jako by na otázky nestačila jedna. „Dobrá trefa. Vážně jde o Kella.“

Potěšeně se na něj usmála. „A dál.“

„Za týden se stěhuje do Paříže.“

Veřin překvapený výraz stál vážně za to. Trocha napětí z něj spadla.

„Jenže já nevím, jestli se bát nebo těšit.“

„To je vtip! Já se nemůžu dočkat už teď, až mi ho představíš.“

„Tak to já taky. Po tom zážitku se sebere a uteče zpátky do Ameriky.“ Preventivně se odsunul od její šťouchající ruky.

„Neříkej, že už zase řešíš tu šílenost s tvojí pověstí. Já vím, že na ní záleží, ale s trochou opatrnosti to ještě nějaký čas ututláme. No a ani potom to taková úžasná pecka nebude. Kdo by se zajímal o stárnoucí celebritu, když nastupují jiné - mladé a nadějné.“

Věděl, že ho jen škádlí, jenže v něčem měla pravdu, nastupuje nová generace a o něj už si za chvíli nikdo ani kolo neopře. Aféra s mužem by mohla být poslední velká tečka za jeho kariérou. To co si budou jednou všichni pamatovat.

„U puberťaček by jsi s touhle romantickou historkou určitě získal plusové body a v Hollywoodu by o tom natočili film, takže by tě nakonec znal celý svět. A ještě by sis mohl vybrat, který herec si tě zahraje. Nebo že by ses dal na hereckou kariéru?“ Pohledem ho sjela od naštvaného obličeje po brusle. „Hrát sám sebe by jsi snad zvládl.“

Představil si jak sedí s Kellanem za stolečkem a prohlíží si začínající herce v růžových tričkách. Hledají toho pravého, ale neustále jen mačkají čudlík Ne – Další, jako ve Francie má talent. Všichni se snaží zaujmout a on všechny nekompromisně posílá domů.

Jeho naštvaná grimasa začala povolovat až se začal smát nahlas. Tak tohle by hrozně rád zažil. Možná roztroubí drb o svém vztahu ještě dnes.

„Díky Vero.“ dostal ze sebe, když se trochu uklidnil.

Obavy ho nepřešli, ale alespoň část jich spadla.

<><><>

Tak je tady. Usmál se Kellan při pohledu z malého okénka letadla. Spěchající lidé se nedočkavě hrnuli k východu. Už se taky hrozně těšil, ale přesto mu bylo proti srsti se cpát. Snad to pár minut ještě vydrží.

Usmíval se na všechny kolem sebe. Je konečně ve Francii a dnešním dnem začíná nový život. Sakra neměl by to s těmi „novými“ životy přehánět. Vždyť tohle je jeho druhý tenhle rok a asi tak čtvrtý od narození. Za chvíli bude jak kočka.

Již na schodech se rozhlížel na lidi pod sebou. Hledal jednu známou tvář. Brian si ho nejspíš všiml, protože už vykročil jeho směrem.

Brian ho objal kolem krku. Lidi, nelidi. „Miluju tě Kelle.“ zašeptal mu do vlasů. Pevně ho držel. Kellan pustil alespoň jeden z kufrů a pohladil ho po zádech. V očích ho pálilo. Ale nechtěl dělat divadlo přihlížejícím.

„Měl bys mě už pustit, jestli tu nechceš takhle zkamenět.“ připomněl mu raději. Dohodli se, že budou před zvědavci vystupovat jak kamarádi. Takže zbytek by si měli nechat na později. Do pondělí zbývá ještě den a půl. Práce ještě daleko. Raději vrazil Brianovi jeden z kufrů a začal se proplétat mezi lidmi. Díky času letních dovolených tu nebylo téměř k hnutí.

----------------------------------

Nakonec drobná informace pro ty co nesledují krasobruslení. Brian na olympiádě ukončil svou závodní kariéru.

I když to oznámil předem, stejně mě to trochu sebralo. Takže jsem se potřebovala trochu vypsat a z toho vznikl tenhle blábol na konci:

Brianův poslední výkon jsem sledovala až ze záznamu, takže jsem už věděla výsledky. Přesto jsem stále měla potřebu mu v duchu fandit. Po dlouhé době měl v sobě tu radostnou energii, kterou většinou vyzařuje v exibicích. Uvědomila jsem si, že ho v životě neuvidím na živo v soutěži, tedy jestli se nevrhne do sportovních dvojic. Že bych se díky němu vrátila k jejich sledování? Najednou mi přijde strašně smutné, že jsem ho naživo nikdy neviděla. Že by alespoň nějaká exibice?

Za ty roky mi hrozně přirostl k srdci, je to jako by odcházel kamarád. Od té doby, co jsem o něm začala psát jsem se o něj začala zajímat ještě víc. Miluju svoji představu o něm. Podle mě je to úžasný chlap. Postupem času mi taky došlo, jak je nevhodné psát o skutečném člověku. Kde je ta hranice, které osobní informace můžu ještě použít? U filmového nebo knižního hrdiny bych se nerozpakovala, jenže u živého člověka se z toho pro mě stalo morální dilema. Proto to jsou pro mě asi dvě rozdílné osoby, skutečný Brian a můj Brian z povídky. Poslední dobou se snažím snad ještě víc nenechat se ovlivnit skutečným Brianem a používat pouze klíčové okamžiky v jeho kariéře, než se vžívat do jeho osobnosti. Hodněkrát mě napadlo, jestli bych neměla povídku přepracovat a místo Briana psát o nějakém imaginárním bruslaři, nebo dílo vůbec nedokončovat. Jenže zrovna tahle moje kapitolovka je pro mě nejsrdečnější, takže jsem se chtěla donutit ji dopsat do konce Brianovi kariéry, což bylo včera. Ještě pořád mi chybí dopsat tak dva, tři díly. Snad to nebude dlouho trvat.

Téměř celý den jsem dnes strávila s Brianem pomocí videa z olympiády a jeho minulých vystoupení a rozhovorů. Při jeho poslední volné jízdě se mi chtělo brečet. Ani Tomáš Verner mě takhle nerozhodil. Čechům fandím kvůli jejich národnosti, ale Briana jsem si vybrala už při tom prvním přenosu na střední, co mě holky donutily sledovat. Jak ráda bych ti Briane popřála všechno nejlepší. Hlavně lásku a vlastní rodinu.

Takže sbohem Briane. Miluju tvůj úsmev. Miluju tvoje pihy a oči. Že by jsi i ty měl malou zásluhu na tom, že toužím po pihatém chlapečkovi?

Ach jo, pořád tomu nemůžu uvěřit.

16. díl

18. díl