Smůla ve hře - štěstí v lásce??? - 18. díl
-----------------------------
Smůla ve hře, štěstí v lásce?
Jablečná farma
Společný čas ubíhal mílovými kroky. První dva víkendy strávili spolu, jenže tohle nemohlo trvat věčně.
Brian měl i ostatní kamarády, rodinu, a na ně kašlat nechtěl. Takže pozval Kellana na víkend do Poitiers. Přece na tom není nic divného oplatit kamarádovi pozvání? Přes den ho Brian provede městem, seznámí ho s pár lidmi a mezitím se najde i chvilka pro ně dva. Kellan si vymohl, že bude bydlet v penzionu a ne u Jouberových. Připadalo mu to až moc intimní. Skoro jako by patřil do rodiny. Navíc pro něj bylo těžké ovládat se a chovat se jak normální kamarád, když měl pořád chuť dotýkat se ho. Takhle alespoň bude mít klidné místo, kde za nimi zapadnou dveře, které neotevře žádná všetečná matka.
Poitiers bylo pěkné město. Pořád sice velké, ale o mnoho klidnější než Paříž. Turisté se v tuhle roční dobu hemžili i zde. Když si vzpomněl na jednu z procházek po pamětihodnostech Paříže, ještě teď v plicích cítil nedostatek vzduchu z toho těsného davu kolem.
Byl sobotní večer, Kellan celé odpoledne trávil sám, ale ani mu to nepřišlo. Brian mu sice nabízel, že ho vezme na nějakou oslavu sebou, ale Kell se nechtěl nacpat úplně všude. Vždyť by byl jak jeho stín.
Teď mířil do jedné ze zastrčených kaváren. Do schůzky sice zbývalo ještě skoro půl hodiny, ale alespoň si v klidu prohlédne mapu okolí z místních informací a dvoje noviny. Už mu začínali chybět hory. Spoustu let na ně koukal jen z kanceláře, ale po měsících výprav s jejich partičkou v Americe si na to zvykl. A procházky městem nebyli úplně to pravé. Potřeboval by na víkend vypadnout do divočiny. Většina lidí, které blíž poznal v Paříži, však nepatřila k vášnivým táborníkům. Nanejvýš projít pár kilometrů mezi vesnickými vinnými sklípky, to by se jim nejspíš líbilo.
Posadil se k poslednímu volnému stolku na zahrádce a objednal si ledový čaj. I když teploty nedosahovaly maxim San Jose, stejně člověk hledal alespoň chvilkový únik od žhnoucího slunce. To se mu líbilo na místních starobylých domech. Kolem vládl letní žár, ale tlusté kamenné zdi nabídli alespoň částečnou úlevu.
Mladá servírka odkráčela věnovat se dalším hostům a Kellan proto roztáhl mapu. Prostudoval okolí. Vinice, pole, sad, pole. Sem tam les. No i tady by šlo prochodit pár dní, jen se tu všechno zdálo nějak kultivovanější. Chyběla tu rozlehlost volné přírody, kterou člověk v Americe nemusel nijak složitě hledat. Stačilo zamířit do míst, kam nevedla silnice, popřípadě v okruhu dvou hodin jízdy nebyl McDonalds, sem se nikdo normální „nevydal“.
Vzdal hledání divočiny a raději mapu opět složil. Uvolnil místo na stole pro nápoj, který mu byl právě donesen. Napil se a kostka ledu mu narazila do zubů. Rozevřel noviny a začal studovat nadpisy. Jeho Francouzština pořád pokulhávala. Sice již měsíc před odletem do Francie začal s oprašováním vědomostí ze školy, ale do plynulosti měl stále daleko. Ještě že v jejich francouzské pobočce umí většina anglicky. Navíc psaný text s mnoha termíny byl mnohem horší než pomalý přátelský rozhovor. Nakonec si spíš prohlížel obrázky, než četl rozvláčné pasáže o každodenním životě.
Stránku za stránkou se probíral obrázky všeho možného, až se dostal k inzerci. Prolétl fotky pár zoufalců, co si v dnešní době ještě hledají partnera přes noviny. Občas si něco přeluštil, i když některým výrazům nerozuměl. Zrovna se smál nad představou staré dámy, hledající mladého venčitele jejího pudla, když se odsunula židle naproti.
Vzhlédl od novin. Brian. Měl na sobě obyčejnou modrou polokošili a plátěné kalhoty, nikdo by v něm nehádal významnou osobnost. Možná proto se mu tolik líbil. Pohled zastavil na jeho usmívajících se rtech.
„Co je tam tak veselého. Místo černé kroniky zařadili vtipy?“
„Skoro.“ Odtrhl se konečně od toho rozkošného úsměvu.
Přisunul k Brianovi noviny a ukázal doprostřed stránky. Přelétl rychle pár řádků. „No tak to mám asi jiný smysl pro humor.“ Zakroutil nechápavě hlavou, ale v koutcích rtů mu cukalo. Kellan si přitáhl tisk zpátky k sobě a zaklapl stránky.
Podvědomě přejel text na zadní straně a zarazil se. Enchères a vente – dražba a prodej, byla první slova, která se po nástupu naučil. Mohla za to jeho pracovní deformace, ale dražba zkrachovalého podniku ho vždycky zaujala. Zbystřil a přečetl několik stručných řádků. Jednalo se nejspíš o jablečnou farmu, jak dokazoval obrázek sadu na pozadí.
„Znáš tu farmu?“ obrátil se na Briana.
„Cože?“ Podíval se na adresu vedle Kellova ukazováčku. „Tuším kde to je, ale nikdy jsem tam nebyl.“
„Takže už máme plán na večer.“
Zemědělství sice nespadalo do sféry zájmu firmy, ale proč si trochu nerozšířit obzory. Vždyť ji nemusí koupit dneska, vlastně ji nemusí koupit vůbec. Ukončení dražby je stejně až za dva týdny.
Kellan se podíval k západu, ještě zbývaly tři – čtyři hodiny světla.
Jako fanatik narval Briana do auta a zamířil za město. Brian raději mlčel, ale rozhodně nevypadal nadšeně. Bude mu to muset vynahradit, uvědomil si Kell, když z něj prvotní nadšení opadlo. „Promiň, nechal jsem se trochu unést.“
„Ty se sem chceš přestěhovat a dát se na farmaření? To přes den polezeš po stromech a v noci budeš péct jablečné koláče? Ráno je prodáš na trhu, abys měl na oběd?“ Brian se díval z okýnka na řady stromů na obzoru, takže mu Kellan neviděl do obličeje.
„Neboj, k tobě do pokojíčku se určitě nenastěhuju.“ Proč se na něj Brian nepodívá? Pořád jenom kouká ven. „Napadlo mě, že by to mohlo zajímavě rozšířit naši sféru vlivu. Nemusíme mít přece jenom hotely a firmy se službami. I sem by se mohli nakonec turisté vozit. Třeba nějaká agroturistika.“ Pořád žádná reakce. Přestávalo ho to bavit.
Zajel ke kraji cesty a zastavil. „Co se děje?“ Nebavilo ho dívat se mu pořád na krk a tak ho otočil tváří k sobě. „Co se děje?“ zeptal se znovu Kellan a podíval se mu do očí. Nebyl v nich vztek.
„Takovou dobu jsem se těšil až budeme spolu, a sami.“ Na poslední slovo dal Brian důraz.
„Vždyť jsme spolu. A sami.“
„Nedělej, že nechápeš! Spolu, sami, v objetí, … v sobě.“
Kell neudržel veselou náladu a musel se usmát, takže pán není naštvaný, ale nadržený. „Myslím, že něco takového by šlo zařídit, jen to budeš muset ještě chvíli vydržet.“ Pořádný polibek mu dal hned.
Vjezd na farmu byl zavřený, v tuhle dobu už nejspíš žádnou návštěvu nečekali. Kellan zastavil, a z tašky vytáhl noviny a hledal reklamu, která ho sem vylákala. Jméno firmy odpovídalo tomu napsanému na vratech. „Dražba je až za 14 dní, tak to může počkat i do zítřka.“
Brian nad ním nechápavě kroutil hlavou. „To jsme se sem trmáceli, jen abychom se podívali na bránu a jeli zase zpátky?“
Kell jen něco zamumlal a zařadil zpátečku. Jestli nebyl Brian naštvaný do teď, tak teď už je to jisté. Po obou stranách se za plotem táhly řady nízkých jabloní. A i naprostý zemědělský analfabet poznal budoucí dobrou úrodu. Stromky byly obsypány zatím ještě nezralými jablky.
Na prvním rozcestí odbočil Kellan na hlavní silnici, sloužící především místním a pár turistům, kteří zatoužili po vyhlídce do kraje. Do západu slunce zbývala určitě ještě alespoň hodina.
Brian nejspíš trucoval. Neměl ho sem tahat, jenže když ho přepadne jeho tušení dobré investice, zapomene rozumně myslet. Přece nemohl čekat, že v sobotu večer bude někdo pracovat na pozemku jdoucím do dražby.
I pro tuhle odbočku měl postranní úmysl, ale ten si raději nechá pro sebe. Teď by se měl zase chvíli věnovat svému společníkovi.
Zaparkoval na vyhrazeném místě a rozhlédl se po odpočívadle. Nikde nikdo. Nejspíš se většina Francouzů baví jinde. Tím líp. Vzal za kliku a vystoupil. Lehký větřík mírnil teplo vydávané rozpáleným štěrkem. Ve vzduchu byl cítit tymián a další rostliny, které nerozeznal. Zhluboka se nadechl. V dálce mezi řadami stromů vykukovala dvoupatrová budova farmy spolu s hospodářskými staveními. Bylo tu nádherně. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že tu stojí sám. Otočil se a přes střechu auta se střetl s Brianovým pohledem. Nevypadal, že by na něj okolní voňavý vzduch zapůsobil.
Nechtěl se s ním hádat a tak raději otevřel kufr. Přes rameno si hodil deku a do pravé ruky popadl chladící box.
„Dáš si něco na zub?“ Oslovil mlčícího Briana. Nečekal na odpověď a vzal ho za ruku. Propletl si s ním prsty a vykročil k okraji zpevněné plochy.
Brian mu lehce stiskl prsty a přitáhl si jeho ruku k obličeji. Jazykem mu přejel po hřbetech prstů. „Takže teď už se konečně budeš věnovat mě?“
„Budu se snažit.“
Natáhli si piknikovou deku na svahu, doprostřed té voňavé nádhery. Naprostou idylu nic nerušilo, bylo tu jak v ráji.
<><><>
Už se smrákalo, když vyrazili na zpáteční cestu do města.
Sklo a plech je oddělil od života venku. Zpěv ptáků se ozýval jen tlumeně. „Příště bys měl přibalit ještě přenosnou sprchu.“ Prolomil ticho Brian.
„Správnej chlap by měl chutnat potem.“ Kellan olízl jeho klíční kost, na jazyku ucítil sůl. „O tvojí mužnosti se nedá pochybovat ani v nejmenším.“
Kellan na něj upíral ty svoje nádherné čokoládové oči. Brian mu prsty zajel do vlasů, potem slepené pramínky se naježily. „O tvojí také ne.“
Kell si pořád soustředěně prohlížel jeho obličej. Brian už to nevydržel. „Co je?“
„Tu farmu koupím.“
„Cože?“ Jak může v tomhle okamžiku zase myslet na práci?
„Tu farmu koupím.“ zopakoval ještě důrazněji Kellan.
„Myslíš, že o ní bude u vás někdo stát? Vždyť je to jen pár hektarů sadů. Nic výjimečného.“
„Nemyslel jsem firma. Koupím ji já!“
„A jinak jsi v pořádku? Vždyť jsi ji ještě ani neviděl.“
„Alespoň ušetřím za hotel.“ uzavřel debatu Kellan. Nastartoval.
Brian pořád ještě nechápal. Co s tím sakra bude dělat? Navíc až tu bude bydlet, tak se ho už nezbaví. Ne že by o tom přemýšlel, ale přeci jenom cítil, jak se zadní vrátka zavírají a jejich vztah se nezadržitelně posouvá o kus dál.
<><><>
Bylo poledne. Většina lidí v Paříži právě vyrazila na oběd, jen Kellan za stolem četl další článek o skladování jablek. Kolikátý v posledním měsíci? A nejen skladování, nejdříve také musí sklidit a pak to nejdůležitější – prodat. Po kolikáté už v duchu proklel ten ztřeštěný nápad koupit jablečnou farmu. Nejednalo se sice o nic velkého, ale i deset hektarů stačilo na pořádné problémy. Jablka v okolí pěstoval kdekdo, jenže prodat je už nebyla taková sranda. Ještě že existovala místní odbytová organizace, která se o všechno starala, jenže s jejich výkupními cenami nesplatí svůj úvěr ani do smrti. Ještě jako stařík o holi bude muset každou volnou korunu posílat do banky.
Ve skutečnosti to nebylo tak zlé, přeci jenom neměl malý plat a většina jeho investicí taky slušně vydělávala. Jenže zemědělství pro něj byla španělská vesnice. I když už se začínal trochu chytat. Ještě před půl rokem trávil v práci celý den, teď pro změnu dělil svůj čas mezi práci a nutné vzdělávání. Ještě že objevil Thierryho, nebo on si spíš našel jeho.
Před dvěma roky skončil vysokou školu, vyrazil na zkušenou a teprve nedávno se vrátil zase domů. Procestoval půlku Evropy a ovocnářství měl v krvi. Jeho děda před lety dokonce pracoval na sousedních pozemcích. Vypadalo to, že vedení farmy mu nedělá problém, jenže možná proto si před ním Kellan připadal jak blbec. A tohle vážně nesnášel! Takže teď dělal co mohl, aby dohnal všechny dosavadní roky, kdy nad jablkem přemýšlel nanejvýš v obchodě – koupím si to červené, nebo zelené?
17. díl | 19. díl |
(Povídka je pouze inspirovaná skutečnými událostmi, soukromé situace a myšlenky hrdinů jsou však naprostým výmyslem autorky.)
Komentáře
Přehled komentářů
Já vím, že ten díl asi neměl být k zasmání, a měl vyzařovat romantikou. Netvrdím že ne, ale stejně byl velmi vtipný :D:D.
Dokonale si umím představit trucujícího Briana, netuším proč, ale tahle povaha se mi k němu dokonale hodí. :D
Prosím netrap mě moc dlouho a přidej další dílek :). Miluju Kella a Briana ♥ a zbožňuji tvoje psaní, píšeš hrozně dobře a pokud máš další nápady, jen je realizuj :). Těším se na další díl, budu sem chodit každý den a kontrolovat :D:D.
Miluju Kella a Briana ♥
(AniariShattered, 12. 3. 2014 0:52)