Půda plná harampádí

Při večerním nákupu se ke Kellovým uším doneslo několik francouzských slov. Otočil se tím směrem, ale nedokázal odhadnout původce toho rušivého podnětu. Tentokrát v něm tenhle jazyk nevyvolal lehké vzrušení, ale spíše vztek. Kumulovala se do něj všechna energie, se kterou se v minulých dnech snažil vymazat nepříjemné vzpomínky.

Uvědomil si, že ode dneška se z něj stane nejspíš rasista. Nejradši by všem hrdým Frantíkům rozbil čumák a pak je kopnutím do zadku popostrčil do silného proudu té jejich milované Seiny, nebo jak se vlastně ta jejich „úžasná“ říčka jmenuje. A až by doputovali do oceánu, jejich mrtvoly by ohlodali žraloci. Ušklíbl se. No zase tak krvežíznivý není, ale klidně by si nějakého francouzského šaška podal.

Musí to být nějaká genetická porucha – zatím si myslel, že miluje jen dva muže, oba Francouze, a oba se na něj vykašlali. Takže by měl oprávněné právo vyvěsit doma z okna prostěradlo s nápisem SMRT FRANCII – SMRT VŠEM FRANCOUZŮM. Bohužel nějaký uvědomělý občan by ho udal a on by z toho měl akorát pletky s policií. To by pak mohli mít všichni ti zasraní zmetci radost.

Fláknul do košíku balíčkem špaget, které hlasitým křup daly vědět, že se každá rozlámala nejméně na deset kousků. No co tak použije lžíci. Stejně nečeká žádnou návštěvu. Zamračil se na důchodkyni, co nad ním nesouhlasně kroutila hlavou a rychle zamířil k pokladně. Může být ráda, že ten pytlík nehodil po ní.

<><><>

Dnes měl Brian po dvoutýdenní přestávce první tréning, ve svalech cítil příjemnou únavu. Teď byla jedna hodina v noci a on znovu nemohl usnout. Poslední dobou se to stávalo již pravidlem. Z federace i médií na něj neustále útočily, že by se měl vzdát své zabedněnosti a konečně po letech odejít trénovat do zámoří. To si prý jako myslí, že se z něj všichni posadí na zadek a budou za ním pořád jezdit do Poitiers? Copak může sportovec, co chce vyhrávat na světové úrovni trénovat na stadiónu spolu s malými dětmi? Potřebuje prý vedle sebe někoho srovnatelného, co ho popostrčí výš.

Depouilly tu zůstane jen do konce dubna, a i tak je to o měsíc déle než říkala původní smlouva. A pak? Do Ameriky ho na trvalo nikdo nedostane, to se na to všechno raději vykašle.

Ostatním možná nevadí odstěhovat se přes půl světa, když si sebou vezmou svoji manželku nebo přítelkyni, nebo ještě lépe si někoho takového najdou na místě. Jenže pro něj jsou jeho lásky prakticky nepřenositelné. Miluje svoji mámu, tátu, sestry a hlavně neteř, potom přátele, ale ze všeho nejvíc miluje tohle město. Nejde o jeho rodný domek, oblíbená místa ani skvělou trasu na běhání, ale o tu atmosféru. Každý ho tu zná, zdraví ho, zastaví se s ním na pár vět. Jenže né kvůli tomu že by byl slavný, pro ně je prostě kluk co tady vyrostl, někdo koho znají roky. A tohle všechno by měl opustit a jet někam začínat znova? Prostě musí stačit ty týdny co tráví jinde na soustředění.

Nedávno se ho jeden reportér zeptal, jestli se má vůbec cenu snažit, že už mu stejně ujel vlak. Četl to už mnohokrát, ale přeci jenom, když vám to někdo řekne do očí je to něco jiného. Vždyť mu je teprve pětadvacet! Možná už nikdy neucítí kolem krku zlatou medaili, ale i bronz přeci není k zahození, sakra. Vždyť existuje spousta těch, co stojí na stupních akorát tak na národních soutěžích, a stejně se každý rok pouštějí znovu do boje.

Ještě alespoň jeden rok. Možná se má skončit v tom nejlepším, ale on to chce zkusit alespoň ještě na rok, dva.

Po třech týdnech zase jednou skvělý den. Odpoledne mluvil s Veronique (Guyon) a konečně se jeho budoucnost začala jevit v jasnějších obrysech. Léta spolu vlastně ani nepromluvili a ona mu teď nabídne trénování. Že by to byl takový malý návrat ke kořenům. Když začínal s bruslením, byla to právě ona, co ho od čtyř let vedla a dohlížela na každý jeho nejistý skůček. Měl zvláštní nutkání okamžitě souhlasit, ale přeci jen si nechal den na rozmyšlenou. Novináři ho nejspíš zase nepochválí, jenže díky tomu může hodit za hlavu většinu dorážejících chmurných myšlenek. A navíc s Veronikou se skvěle znají a také z něj vždycky dokázala vytáhnout maximum.

Na koberci se před ním spokojeně rozvaloval jeho pes a nechával si drbat bříško. Jen občas do něj nespokojeně žďuchl hlavou, aby nepolevoval v tempu.

Sestavit krátký program a volnou jízdu, zlepšit techniku – hlavně ty spojovací prvky, co mu pořád vyčítají, to jsou úkoly budoucích tří týdnů. 

Tři týdny v Americe. Nesnáší to jejich jídlo, které na člověka útočí na každém kroku. Všechno smažené na tom nejlevnějším tuku, polotovary plné chemikálií a to nejlepší na konec – Coca cola, nebo podobný hnus plný cukru, nebo dnes módního aspartanu. Zaplať pámbu za globalizaci, protože díky tomu se i tady dá sehnat něco jiného. Francouské, italské, čínské a kdo ví jaké další restaurace, jen se musí chtít hledat. Stejně se tomu všemu ale odolává těžko, ať se snaží sebevíc, vždycky tady trochu přibere a i tak musí vydat spoustu energie na to aby se hlídal. No jo, už mu není patnáct, kdy mohl jíst od rána do večera a stejně si pořád zachovával štíhlou figuru.

<><><>

(později v Americe)

„Děje se něco?“ zeptala se Veronique, když si všimla Brianova nepřítomného pohledu. Dneska večer se domluvili, že se spolu kouknou na nějaký klasický francouzský film, aby si trochu připomněli domov. Brian celý den působil zamlkle. Vlastně jí připadalo, že se tak chová už od doby, co přijeli do Ameriky. Ze začátku to přikládala změně prostředí. Týden ale byla dost dlouhá doba na to, aby ho to přešlo. Teď nepřítomně zíral někam za obrazovku, jako by ho někdo zhypnotizoval. Natáhla se pro ovladač a stopla obraz. Žádná reakce.

„Dáš si něco k pití? Skočím do kuchyně.“

Konečně opustil bod, na který se soustředil, a věnoval pohled jí. „Ne, díky.“ V očích měl zvláštní smutek. Jako když se malý chlapec rozhodne postavit medvídka, se kterým se do té doby dělil o postýlku, na poličku u protější zdi, protože si chce dokázat, že už není dítě.

Po chvíli se vrátila se dvěma sklenicemi ledového čaje. Jednu postavila na nízký stolek před Briana, druhou si nechala v ruce. Nevrátila se na svoje místo na pohovce, raději se posadila na koberec a hlavu si opřela o bok pohovky. Někdy je i pohled do obličeje příliš intimní.

„Tak co se děje? Proč máš v očích pohled štvaného zvířete.“

„Hmm.“

„Jen to vyklop, jsem přece tvoje trenérka, takže bych měla vědět všechno. A navíc, s kým si můžeš na tomhle kontinentě pořádně promluvit?“

„No právě.“ povzdechl Brian.

„Takže se ti stýská?“ Neměl by být na cestování po světě už zvyklý?

„Tak trochu.“

„Neříkej mi, že to bez maminčinýho vyváření nevydržíš ani týden.“ dobírala si ho. 

„Jsem hajzl. Podrazák a srab.“ vlna viny a zoufalství se převalila i přes ní. Nechala ho, jestli bude pokračovat. „Všechno jsem zvoral. Nikdy jsem sice nic nesliboval, ale tohle...“ Hlas se vytratil do ztracena.

„Mluvíš o nějaké své holce. O žádné jsem neslyšela už několik let.“

„Ono už několik let žádná pořádná holka nebyla. A v tom je právě ten problém.“

„A v čem je jako ten problém? Stačí se trochu zasnažit a do týdne tu jednu máš.“

„Jenže já jsem už před časem někoho potkal, pomiloval a opustil. A tohle všechno jsem stihl během dvou dnů. A když jsme se znovu potkali, zbaběle jsem zdrhnul. Teda až po tom, co jsem se zachoval jak největší debil.“ 

„Fanynka nebo někdo z branže?“

„Ne nic takovýho. A to právě bylo nejlepší – byl jsem normální chlap. Odpoledne mě sledoval celý stadion, ale v tom baru mě nikdo neznal. Fajn pocit seznámit se s někým normálně, s někým nepoznamenaným předsudky z novin.“ nadšeně vzpomínal Brian. Veronique jen tiše poslouchala.

„V podstatě jsme spolu strávili jen dvě noci a den, ale bylo to hrozně fajn. Když jsme si domluvili schůzku v Turýně, nemohl jsem se dočkat. Jenže pak se objevil fotograf a mě v celé děsivosti došlo co dělám. V hlavě mi tepal jeden senzační titulek za druhým. Tohle by byl skandál roku.“

„Jako co? Že ses sešel v Itálii se svou novou přítelkyní? Ona je vdaná?“ nic jiného pobuřujícího ji nenadalo. „Nebo jí ještě není patnáct? Nikdy jsem si nevšimla, že jsi na holčičky.“ snažila se trochu odlehčit situaci.

Neodpovídal jen mlčel. „Neříkej mi, že jsi vážně zneužil nějakou žábu!“ zhrozila se a vyskočila do kleku, aby mu viděla do obličeje.

Usmál se na ni. „To si o mě vážně myslíš?“

„Doufám že ne. Tak nepruď a vyklop to!“

Mračila se na něj a upřeně ho pozorovala. Natáhl k ní ruku a zatlačil ji hlavu pod úroveň opěradla. „Nic takového jsem nikdy neudělal, tak buď v klidu.“ 

Veronique se posadila zpátky jako předtím. „Tak v čem by prosím tě byla ta skandálnost vašeho vztahu.“ dotírala dál. „Když jí není čtrnáct, tak čtyřicet?“

„Ty by ses hádáním tedy asi neuživila.“ povzdechl si Brian. „Je tu jedna věc, kterou o mě nevíš. Vlastně se tím nikde nechlubím, ale no... ono nechodil jsem vždycky jen s holkama. A tohle byl taky chlap.“

„Ty jsi bi?

„Jo.“ vyhrkl bojovně, jako by měl potřebu nějak se před ní obhajovat. „A kdyby se to někdo dozvěděl, budou toho plné noviny - Brian Joubert si užívá sex s muži – na to by nikdo do smrti nezapomněl. Obzvlášť když ze mě udělali nepřítele všech teploušů. To jsem toho řekl tolik, když jsem se zmínil, že mi některá vystoupení přijdou až moc zženštilá. Vždyť jsme chlapy, sakra. Weirova vystoupení tak rychle přelétla hranici dobrého vkusu, že si jí ani nevšimla.“

„Takže jsi nechal skvělého kluka jen kvůli tomu, co by tomu řekli ostatní?“

„No tak Vero, sakra, vždyť víš jak to chodí. Lidi jsou přece ve sportu to nejdůležitější! Sponzoři, federace, fanoušci. Dávno už nejde jen o výkony.“

„Johnny Weir se taky dostal ke špičce. I přes to jaký je.“ odporovala mu Veronique.

„Teď už je to stejně jedno.“ povzdechl rezignovaně Brian.

„Takže až se příště stane něco podobného...“

„Nic takového už se nikdy nestane!“ skočil jí do řeči.

„Takže se chceš zase vrátit k dřívějšímu celibátu, zase roky sám.“

Jediné tiché zamručení dokazovalo, že ji slyšel.

„Myslíš, že by jsi pak musel vrátit ty peníze, co jsi vysoudil na Missce?* To by byla teprve sranda.“

Bohužel Brianovi to moc vtipné nepřišlo. „Nejsem gay, jsem jenom bi.“ Alespoň to vyvolalo nějakou reakci, Vera už se začínala bát, že z něj už nic nevypadne.

„Tak když nejsi gay, ale bi. A ještě k tomu sto procentní chlap, tak v čem je problém?“

„Ty to prostě nechceš pochopit!“ vykřikl. Naklonil se nad ní a snažil se ji zastrašit mračením.

„Nechápu, když se ti po něm stýská, mrzí tě, co se stalo a není tu žádný další problém, tak proč mu nezavoláš. A až budeš zase doma, tak se sejdete. Odkud vlastně je?“

„Z San José.“

„Z Ameriky? Tak proč ještě nedržíš mobil v ruce?“ vyskočila ze země jak čertík z krabičky, div že mu neurazila hlavu. Vypadala, že mu telefon snad i přinese.

<><><>

„Co se mě týče, už jsem vybral jména svým budoucím dětem. Můj syn se bude jmenovat Rubens, ne po tom malíři, ale po Barichellovi, což je automobilový závodník. A pokud to bude dcera, bude to Britany.“** Tenhle citát si Kellan připíchl na plochu mobilu. Vždycky, když si vzpomněl na Briana, přečetl si ji. A bude to opakovat, dokud si i poslední buňka v jeho tělě neuvědomí, že Brian není pro něj! Proč kruci musí mít lidské tělo kolem několika quintilionů (deset na osmnáctou) buněk? Možná by mohl začít s šokovou terapií a pokusit se vypěstovat si alergii na jakoukoli zmínku o něm.

- - - - - - - - - - - -

*Pro ty co nepochopili narážku: V roce 2005 Brian vysoudil peníze na své bývalce – francouzské miss Lætitii Bléger – která o něm prohlásila, že nedával do vztahu tolik co ona, že ji používal pouze jako zástěrku, aby to vypadalo, že chodí za děvčaty – jinými slovy je gay.

**Citát z překladu na stránkách Krasobrufóra.