Smůla ve hře - štěstí v lásce??? - 11. díl
20. 9. 2011
Smůla ve hře, štěstí v lásce?
I plakát umí podpořit
Nepamatoval si jak dlouho ležel v záplavě sněhu. Nevnímal chlad ani vlhké stopy na tváři, po kterých se jako nadšené děti klouzaly slzy. Nedalo se to nazvat pláčem, protože jeho srdce necítilo nic, jen tělo se nejspíš potřebovalo zbavit přebytečné vody. V hrázi se udělala malá trhlinka a kapky klidně stékali.
Možná by tak ležel až do večera, kdyby se k němu nepřihnaly dva hošíci, kteří ho chtěli přibrat do hry. Skusil zavřít oči a ignorovat je. Bohužel to nezabralo. Ten odvážnější z nich ho šťouchal do boku. Ten druhý se pro změnu rozkřičel: „Mamííí. Tady leží nějaký pán.“ Nepříjemný zvuk nutil Kellana vrátit se na zem. Otevřel oči a střelil po klukách nenávistným pohledem. Otočil se směrem, kde tušil jejich maminku. Hnala se k nim, až za ní vlály tmavé vlasy.
O problémy rozhodně nestál, chtěl ji přesvědčit, že je naprosto v pořádku a poslat je co nejrychleji pryč. Snažil se posadit, ale chladem ztuhlé svaly kladly značný odpor. Potlačil bolest a snažil se změnit ztrhaný výraz, který určitě měl na tváři.
„Jste v pořádku?“ klekla vedle něj na kolena žena. Muselo to být tím podchlazením – připomínala mu totiž Wiki.
<><><>
Cesta letadlem mu poskytla spoustu času k přemýšlení. Mraky a moře za okýnkem tvořily jen kulisu pro promítání jeho myšlenek. Když po mnoha hodinách opět vystoupil na americkou půdu měl v hlavě jasno.
Ještě z taxíku zavolal do kanceláře a poprosil Wiki o oběd pro tři osoby. Vše bylo připraveno na uskutečnění zásadního rozhodnutí z letadla. Hlavně aby ho teď neopustila odvaha. Slíbil si ale, že rozhodně nebude takový zbabělec a pokrytec jako Brian.
„Chcete změnit svůj život, tak začněte teď.“ četl na barevném bilboardu.
I reklama může povzbudit! Komu vadí, že se jednalo o slogan prodávající nějaký z hromady nápojů na hubnutí. Ještě naposledy se ohlédl na obrázek boubelaté dívky. Koutky se mu pozvedly drobným úsměvem.
„Vždyť přeci jedno odmítnutí není konec světa.“ zašeptal si pro sebe.
Tak proč to tedy tak hrozně bolí?
Nervózně seděl v zasedací místnosti, na druhé straně stolu Wiki. Bylo na ní vidět, že přímo hoří nedočkavostí, aby se dozvěděla, co má znamenat tohle nezvyklé pozvání a hlavně, na koho se ještě čeká.
Rázné zaklepání přitáhlo pozornost obou. Bez vyzvání vstoupil James. Usmál se Wikiinu výrazu a posadil se na zbývající prostřené místo.
Kellanovi se v krku ještě zvětšil knedlík, teď se snad udusí.
Odkašlal si. Vzpomněl si na bilboard a snažil si dodat odvahu k začátku svého projevu. Pohledem těkal z Wiki na Jamese, kteří netrpělivě čekali co bude.
„Tak jak bylo v Evropě?“ zeptal se James, protože pořád nechápal co se stalo, že tu šéf sedí jak před popravou.
Teď nebo nikdy. Dokaž že jsi lepší než Brian! „Nic moc. Ale alespoň jsem měl spoustu času na přemítání o životě.“ ušklíbl se. „No a dospěl jsem k závěru, že musím pár zásadních věcí změnit.“
James se tvářil skepticky, Wiki nechápavě. „Začnu cvičit taikwondo nebo něco podobného a ...“ Tak už sakra přestaň chodit kolem horké kaše! „A omlouvám se, že to říkám až teď, ale... No prostě... v Kanadě jsem se zakoukal do jednoho chlapa. Teď jsem kvůli němu jel do Turýna, ale on nemá zájem.“ Ohromně se mu ulevilo, když to ze sebe vysypal.
James vypadal, že se pořád nemůže rozhodnout, jestli to brát vážně. Wiki nasadila soucitný výraz. Jenom netušil, jestli kvůli tomu že zůstal sám a nebo že je teplej.
Nečekal až promluví a raději rychle vyšel na chodbu. „Za chvíli jsem zpátky.“ zamumlal než se vytratil. Bude lepší nechat je chvíli si srovnat myšlenky.
„To myslí vážně?“ zaslechl skrz dveře Jamesovo zaúpění. „A já se mu už takovou dobu snažím vnutit ženskou.“
„To by byl zázrak, kdybys chvíli nemyslel na holky, viď?“
Že by se nekonaly žádné výčitky? Povzbuzený Kellan se vrátil dovnitř. Že by se teď mohl konečně v klidu najíst?
Bohužel s tím klidem to nebylo kdovíjak slavné. Musel odpovědět na spoustu otázek, ale přesto se při každém slově z betonového monolitu v hrudi oddrolil alespoň jeden kamínek tíhy.
Jen aby takhle reagovali i ostatní.
Neroztruboval svoji orientaci megafonem, ale rozhodně se jí už nesnažil skrývat. Dokonce si pořídil růžové tričko s límečkem, i když se dříve téhle barvě až chorobně vyhýbal. (I když látka byla tak světlá, že se mohla zdát skoro bílou. Na svítivý odstín přeci jenom neměl žaludek.) Vždycky pro něj byla znakem jeho odlišnosti.
Připadal si jak nový člověk, nechtěl aby mu cokoliv připomínalo toho dřívější Kellana. Změnil účes (i když s těmi jeho krátkými vlasy toho moc dělat nešlo). A hlavně změnil svoje zvyky. Když poprvé odcházel z kanceláře po čtvrté hodině, alespoň polovina jeho podřízených nedokázala poručit svému výrazu a jen zírali s otevřenou pusou. Když to samé udělal i druhý den, někteří začali uvažovat, jestli se nezbláznil. Po týdnu mu dokonce zavolali z vedení jestli se něco děje. Svoji práci ale zastal pořád stejně dobře (za což mohly večery nad papíry, i když i ty se snažil eliminovat na minimum). Proč by měl vlastně všechno kontrolovat a rozhodovat sám. Od čeho sedí u nich v budově další stovka lidí.
<><><>
Psychickou rovnováhu mu pomáhal udržet hlavně sport. Jeho původní idea se ale dost změnila. Původně plánoval začít s taikwondem, karate nebo judem, ale nakonec se rozhodl jen pro takovou nějakou směsku všeho možného, skrývající se pod názvem sebeobrana. Usoudil totiž, že trénování nějakých sestav nebude pro něj, navíc v tomhle sportovním centru byla nabídka značně omezená. Jenže hledat někde dál se mu nechtělo, do atmosféry tohohle místa se zamiloval už při prvním projití dveřmi. Příjemní lidé, žádná ohromná hala pro stovku cvičících, ale tak pohodlně pro dvacítku, to vše vyvolávalo dojem domáckosti.
Na první hodině se mu sice potvrdilo, že tu budou téměř samé ženy, ale tři stateční mohykáni to naštěstí zachránily.
Sebeobrana se učila jen v pondělí a čtvrtek, ale přeci jenom sem zamířil i v úterý. Včera se s Tonym (jedním z jejich „bránící se čtyřky“) domluvili, že zajdou pro srandu na aerobik.
V tělocvičně už čekala desítka žen – část se rozcvičovala, jiné zase v hloučku probíraly nejnovější drby. Radši se také dali do protahování, aby tu nestáli jak tvrdá Y.
Když dovnitř vstoupil černoch vypadající jak kulturista, spadla jim čelist. Tak jestli je tohle instruktor, tak to nevypadá jen na přešlapování zelí. Kellan s Tonym si stěží stihly vyměnit nechápavé pohledy a už se holky začaly řadit do formace. Oba raději zvolili nenápadnou polohu až úplně vzadu. Což nebyl nijak těžký úkol, všechny ženy se totiž hnaly co nejblíž jejich cvičiteli. Už chápal, proč o ně při vstupu jen zavadily pohledem, ale žádný větší zájem neprojevily. Kellan si vedle toho vysokého vysportovaného nádherně čokoládového muže připadal jak chcípáček. A co teprve Tony – nebyl to sice žádný neduživý brejloun, ale se zrz vlasy a hubenou postavou byl taky někde o třídu vedle. Ještě se na Tonyho stihl usmát při černochově zmínce o nových ovečkách do jeho stáda, a už začala dynamická rozcvička. Ta plynule přešla do cvičení.
Po deseti minutách mu to přišlo už nekonečné. Sakra proč je nikdo nevaroval, že nepůjde o normální přešlapování na místě nanejvýš doplněné o výpad na stranu, jsk to viděl někde v televizi. Tohle mu spíš přišlo jak tréning boxu bez pytle. Pořád nějaké kopy, údery a tak do kola. Ještěže stáli alespoň v poslední řadě, takhle si z nich nikdo neudělá kopací pytel ani kdyby vysílením svalili na zem. Všichni kolem to snášeli v pohodě, až na ně dva. Kdyby mu teď rozřízly hlavu, nejspíš by mu tam v naprostém prázdnu ležela jen dvě slova Michael Jennigs – jejich novodobý otrokář, už mu chyběl jen bič.
Po padesáti minutách už zvládl jenom hypnotizovat hodiny, aby už konečně uteklo i těch posledních pět minut. Nohy i ruce je z těch výpadů příšerně bolely, ještě že teď už následovalo jen závěrečné zklidňující cvičení. Vykopnout ještě jednou už by tedy vážně nezvládl.
„Tak to je pro dnešek vše.“ usmál se na shromáždění černoch a Kellan se blahem málem rozplynul. Díky Bože!
„Ještě že už to skončilo, nemůžu se dočkat sprchy.“ zašeptal Tony než se začal ze zbytku energie plížit do šatny. Těsně před vchodem je odchytl otrokář. Naštěstí se na ně povzbudivě usmíval, jinak by se po zdi asi vyšplhali až ke stropu.
„Tak jaký máte ze dneška pocit, vypadáte dost unaveně.“
Unaveně? Kellan měl pocit, že asi ani nedojede domů. „Trochu.“ Přišlo mu, že ani nějaký delší komentář to nepotřebuje. „Na poprvé jste si vedli dobře. Doufám, že vás to moc neodradilo a uvidím vás i příště.“
„Možná. Na shledanou.“ Promluvil tentokrát Tony a zmizel v chodbě.
„Přijít příště, tak to je úplná sebevražda.“ zamumlal si Kellan, když ze sebe smýval pot.
Jenže nejspíš si svého života vážně nevážil, protože hned ve čtvrtek se snažil přesvědčit Tonyho, aby o Tae-bový (jak později zjistil název tohoto stylu aerobiku, když si pořádně přečetl vývěsku u recepce) večer zařadil na svůj páteční program. Navíc pátek se Kellanovi zdál úplně ideální – v sobotu si může přispat a v klidu načerpat sílu a stejně mu ještě zbude neděle na namáhavější aktivity.
Tony sice týden odolával, ale potom, co tam Kellan zamířil jednou sám a Otrokář se po něm ptal, se nenechal zahanbit a příště dorazili opět oba. I ženy na ně přestali koukat jako na vetřelce a přibraly je do party, černého boha Michaela však v jejich očích nemohlo zastínit nic.
<><><>
Svět by se mohl zdát růžový, nebýt těch osamocených nocí. Naštěstí díky každodenní únavě neměl potíže s usínáním. Wiki s Jamesem sice rozhodily sítě a okamžitě do nich začali chytat každého trochu ucházejícího gae v dohledu, ale na tohle vážně ještě nebyl připravený. Nedokázal se líbat s někým jiným, aby si nevybavil události z jednoho zasněženého parku. Alespoň že v San José si o sněhu můžou nechat jenom zdát. Ten déšť za oknem mu alespoň trochu připomíná Anglii. I když je to vůbec pozitivum?
| 10. díl |  |
12. díl |
(Povídka je pouze inspirovaná skutečnými událostmi, soukromé situace a myšlenky hrdinů jsou však naprostým výmyslem autorky.)
Komentáře
Přehled komentářů
Díleček nebude ? Dlouhá odmlka !
,,,
(samba, 28. 9. 2011 20:40)Brian se zachoval jako hajzl ale Kallana to naštěstí nesložilo.Jsem fakt zvědavá jak ty dva dáš zas dohromady, tedy kdo ví jestli.
Re: ,,,
(Fialový.Puntík, 29. 9. 2011 10:21)
Tak jak je dám dohromady na to jsem taky zvědavá:-)
Zavedla jsem o tom řec a dotyčná osoba mi poradila takové řešení, že by se vše zamotalo ještě pro 30 dílů.
Ale pořád nad tím přemýšlím - dobrý konec je nutný.
:o)
(Wierka, 20. 9. 2011 17:59)
anooo nový díl... velké ti DÍK
jsem táák napnuta co s něma bude...
těším se nehorázně moc na to, co dalšího přidáš ... :o)
......
(samba, 16. 12. 2011 20:04)