Samota bolí - 7.díl
Do třetice všeho dobrého - poslední dáreček.
Než se dáte do čtení ještě malé připomenutí: naposledy jsme skončili v situaci, kdy se Davidovi spolubydlící vrátili domů a on jim má vysvětlit Pavlovu přítomnost.
------------------------
Samota bolí 7. díl
Důležitý první dojem
David se podíval z Robina na Moniku. Teď nebo nikdy. Nabádal se v duchu. Čím dřív to ze sebe dostane, tím méně se bude stresovat. Taky s každým dalším okamžikem vzrůstá nebezpečí, že sem vtrhne zvědavý Pavel.
„Od včerejška u mě bydlí jeden kluk, který jí jak Otesánek.“ Tak a je to venku. Znovu se jim podíval do tváře a čekal na reakci. Oba se na sebe podívali a vyměnili si překvapené pohledy.
„A kde ho máš?“ sondovala Monika.
„U mě.“
Otevřela ústa k další otázce, ale Robin byl rychlejší. „Bydlí? A to znamená na jak dlouho?“
„Nějaký ten pátek to bude určitě.“
Monika šťouchla svého přítele do žeber a nasadila upřímný úsměv. „A odkud se vlastně znáte. Z vejšky, nebo ještě z domova?“
Její přátelský přístup se částečně přenesl i na Robina. Nejspíš si uvědomil, že nemá jediný důvod k dělání problémů.
„Na vejšku je ještě moc mladý. Ale hodně mi pomohl, takže když neměl v Praze kde bydlet, vzal jsem ho k nám. Doufám, že to nevadí.“ Nasadil výraz jasně říkající, že přijímá jen souhlas.
„Proč by mělo.“ vyjádřil svůj názor konečně Robin. Lehkého sarkasmu si v hlase si však nikdo nevšiml.
„A neseznámíš nás konečně.“ připomněla mu Monča, která svoji zvědavost nevydržela krotit dlouho. Vždyť s Davidem bydlela v jednom bytě už přes čtvrt roku a přesto o něm nevěděla o moc víc, než jí pověděl Robin.
David si oddechl, že úvodní vysvětlení už má za sebou a zbývá jenom seznámení a má vše za sebou. Otevřel dveře do pokoje a chtěl ho zavolat. Pavel však stál několik kroků od dveří, takže na první pohled bylo patrné, čím se před chvílí zabývalo jeho ucho. Vesele se na něj usmál - po nějakém provinění nebyla ani památka.
„Tak pojď.“ prohodil jeho směrem David, než se otočil a vrátil do kuchyně.
„Tak tohle je Pavel.“ Ustoupil stranou, aby si ho mohli dobře prohlédnout. „A tohle můj bývalý spolužák a kamarád Robin se svojí přítelkyní Monikou.“ dokončil představování.
Monča se k chlapci vrhla jako první a hned k němu natahovala ruku. Dokonce mu věnovala jeden ze svých okouzlujících úsměvů, které měla většinou vyhrazené jen pro Robina. Kdyby David nevěděl, že jí jeden kluk bohatě stačí, přísahal by, že chce získat druhého. Robin naopak žádným přehnaným přátelstvím neplýtval, i když i on se snažil tvářit přátelsky.
U společné večeře se Pavel ukázal jako výborný bavič, vyprávění veselých příhod ze života všechny rozesmál. David si přesto všiml, jak úzkostlivě se vyhýbá jakékoli zmínce o nedávné minulosti. Když se Monča s Robinem přesunuli k sobě, kluci kuchyň brzy opustili také. Jen co za nimi zapadly dveře, Pavel uvěznil Davida mezi pažemi a deskou dveří. „Tak jaký jsem byl?“ vyzvídal.
„Okouzlující. Určitě jsi na ně udělal dobrý dojem.“ Sklonil obličej těsně ke svému vězniteli. „Zasloužíš si odměnu.“ zašeptal Pavlovi do úst, než ho políbil. Blonďáček však reagoval trošku moc rychle – přitiskl se těsně k němu a nenasytně převzal iniciativu.
„Tak dost.“ ohradil se Pavel, když se mu podařilo osvobodit na chviličku rty. Bez problémů odstrčil menšího mladíka stranou.
„Tak co budeme dělat, na spaní je ještě trochu brzy.“ rozčiloval se Pavel. „Co se jít osprchovat a pod vodou pokračovat v tom, co jsme právě teď přerušili.“ zkusil poslední šanci.
„To určitě.“ Hodil po něm David triko na spaní. „Klidně jdi pokračovat do koupelny, když chceš. Ale beze mě.“
Pavlovy zmrzl úsměv na tváři. „To jako dneska zase nic nebude? A já se na to celý den těšil.“ zkusil ho přesvědčit výčitkou a štěněčíma očima.
-O-o-O-
Pavel se však nevzdával a pokoušel svého bruneta při každé příležitosti. Jednou to přeci musí vyjít! A ono nekonečné líbání a objímání má taky něco do sebe.
Nejlepší okamžiky však nastaly, když měli celý byt pro sebe a Pavlovo pole působnosti se rozšířilo na celý byt.
I úterní odpoledne patřilo k jedněm z jejich soukromých chvilek, protože Monika i Robin se většinou vraceli až večer. Venku svítilo sluníčko a na začínající jaro i příjemně hřálo, takže nejlepší příležitost na vyprání prádla. Díky vynálezu automatické pračky šlo všechno lehko – naplnit buben, přidat prášek, navolit program a zmáčknout čudlík. Nebo alespoň by mohlo lehce jít, nebýt blonďatého raráška, který se potloukal kolem a snažil se ukrást co nejvíc letmých polibků. Takže se spíše pletl pod nohy, než že by byl k nějakému užitku.
David zrovna plnil buben světlým prádlem, když ho obejmuly paže kolem pasu a zezadu se k němu znovu přitiskl Pavel. To že se ze začátku jenom tisknul by nevadilo, jenže potom přidal ještě oždibování krku a jedna z jeho dlaní nenechavě hledala cestu pod tričko. Při tomhle se vážně pracovat nedá.
„Buď chvíli hodný a nech mě to alespoň dodělat.“ snažil se mu domluvit.
„A co za to? Víš že zadarmo ani kuře nehrabe.“ Na doložení svých slov konečně našel správnou cestu a pohladil holou kůži na břiše.
„Ty vyděrači jeden. Tak co třeba pistáciová tyčinka?“
„Málo.“
„A k tomu želatinoví medvídci.“
„Málo.“
„Dušenou mrkev.“
„No fuj.“ otřásl se hraným hnusem. „To tě už nic lepšího nenapadá, nebo co?“
„No dobře, tak co bys chtěl?“ rezignoval David.
„Hmmm. Tak dobře, dám od tebe na chvíli ruce pryč, ale chci slib, že mi věnuješ ty dvě hodiny, než se to dopere, a bez protestů se necháš pomazlit.“
„Pomazlit?“ ujišťoval se David. Celkem by ho zajímalo, co si takový pubertální kluk představuje pod pojmem mazlení. Ale určitě ho nebude do ničeho nutit, kdyby chtěl, tak to vlastně mohl udělat už dávno. „Tak fajn, slibuju, ale teď se na chvíli odlep.“
Pavel na nic nečekal a ihned se z něj odmotal. David se snažil také vše uspíšit, protože už se také nemohl dočkat. Téměř nevěnoval žádnou pozornost dávkování, prostě rychle něco nasypal dovnitř s tím, že ono si to už nějak poradí. Konečně otočil kolečkem a zapnul prací cyklus. Nedočkavě se otočil na Pavla a nastavil mu svoje rty. Kdo by si před týdnem pomyslel, že se bude brzy líbat s nejúžasnějším klukem na světě. A ještě ho mít celý den pro sebe, i když občas dokázal být pěkně otravný.
Blonďák žádné povzbuzování nepotřeboval a po pár okamžicích se oběma začal zrychlovat dech. Pavel naznačil Davidovi ať si vyskočí na spotřebič přímo za ním, a poté se postavil těsně mezi jeho nohy. Oba se ponořili do svého světa, takže nevnímali ani tiché šplouchání pračky.
Zrovna když blonďáček popadl okraj trička, připravený přetáhnout ho Davidovi přes hlavu, otevřely se dveře. David si změnu uvědomil první, jakmile na kůži ucítil chladnější vzduch z chodby. Pohled přesunul za Pavlovu hlavu, kde se setkal s ohromenýma Robinovýma očima. Nenapadlo ho nic lepšího než sklopit zrak. Stud ještě podtrhlo nachové zbarvení tváří.
To už si i Pavel uvědomil, že něco není v pořádku a pootočil hlavu pouze tak, aby viděl co se děje za ním. Zašklebil se Robinovu výrazu. „Můžeš prosím tě chvíli počkat, hned tě sem pustíme.“ pronesl k němu naprosto nevzrušeně. Potom se otočil zpátky k Davidovi, rukou mu pozvedl obličej a věnoval mu poslední sladký polibek. Když už to musí ostatní vědět, tak ať alespoň vidí, že se nemají zač stydět. Vždyť přece nic špatného nedělali.
David rozhodně nemínil dělat někomu atrakci a tak se snažil okamžitě vyprostit. Když se mu to podařilo, Robin už dávno vyklidil pole.
„Robine!“ vykřikl do předsíně s úmyslem mu všechno okamžitě vysvětlit. Odnikud se nic neozvalo a tak zamířil k jeho pokoji. Otevřel dveře, ale čekalo ho jen prázdno. „Sakra.“ ulevil si. Otočil se na patě a vyběhl zpátky do chodby. „Tos mě nemohl nechat s ním promluvit, než se vytratil, místo toho abys se na mě zase vrhal!“ vyčetl Pavlovi, jediné osobě, která tu zbyla.
„No a co. Nemíním se s tebou už schovávat, natož něco popírat. Z toho co viděl, si určitě udělal správný obrázek, takže těžko potřebuje něco vysvětlovat.“
„Nechoď mi teď nějakou dobu na oči, nemám na tebe náladu!“ křikl za sebou David než práskl dveřmi.
„Snad se zas tolik nestalo.“ brblal pro změnu Pavel, když si sedal na jednu z židlí v kuchyni.
Na dlouhé vysedávání ale nikdy neměl dost trpělivosti, takže po dvaceti minutách to už nevydržel a vyskočil na nohy. Přikradl se ke dveřím a snažil se zachytit sebemenší zvuk. Ticho však nerušilo nic. Zvedl ruku a zaklepal. „Neříkej, že se ještě zlobíš, vždyť se nic nestalo!“ Žádná odezva.
Tohle nemá smysl, nemíní se doprošovat. V předsíni na sebe natáhl budu a bez jediného ohlédnutí odešel z bytu.
-----------------------
Nebojte se, tohle ještě není konec příběhu, příště se můžete těšit na další trošku erotickou scénu (i když nevím jestli těšit, protože tohle nejsou zrovna moje nejlepší pasáže).
A na konec připomínám ještě nový postup pro přidávání povídek – nejdříve by se měla objevit ta s nejvíce komentáři, takže i vy můžete ovlivnit, co bude další na seznamu:-) Samozřejmě se nemusíte bát vyjádřit svoje znechucení příběhem, vyloženě záporné reakce nezapočítávám.
Zatím je to 2 : 1 pro Smůlu ve hře.
6. díl | 8. díl |
...
(Reizo, 16. 11. 2010 22:21)