Půda plná harampádí

Samota bolí 6. díl

Puzzle života

Po hodně dlouhé době další pokračování. Doufám, že to alespoň někoho bude ještě zajímat. Pokud se přeci jenom někdo odhodlá ke čtení, třeba ho potěší trošku delší rozsah.

Pro připomenutí: přiopilého Pavla zrovna chtěla sebrat policejní hlídka, naštěstí David přišel právě včas aby ho zachránil. Takže teď mu zůstal na krku, chvílemi dokonce doslova.

--------------------------------------------------

Něco vymyslíme??? Co to na sebe zase ušil za boudu. Teď má na krku nezletilého puberťáka, který se k němu už nejméně půl hodiny lísá jak může. Kdyby na ně alespoň nezíralo celé osazenstvo tramvaje a později i autobusu. Tedy aby jim nekřivdil, nezírali úplně všichni, jedna paní se slepeckou hůlkou si až na nezvyklé šuškání o kolo nevšimla ničeho zvláštního. Z těch čumilů mu bylo na nic. Ještě že si nechali své poznámky pro sebe nebo je ventilovali alespoň ke svým společníkům. Sám dělal jakoby nic a modlil se aby to už konečně skončilo.

Konečně doma! Pavla raději strčil hned do postele, aby se s ním nemusel dlouho obtěžovat. Z opilosti je nejlepší se vyspat. Po tom, co ho úspěšně uložil popadl Tokiho a běžel ho vrátit právoplatné majitelce. S díky odmítl pozvání na čaj a raději spěchal zpátky. Kdo ví co by ta oblůdka zvládla udělat s bytem, kdyby se odpotácela z postele. Doufal, že v klidu spí.

Naštěstí po otevření vstupních dveří všechno vypadalo přesně tak, jak to nechal, ani se nikde neozíval zvuk rozbíjejícího se zrcadla. Hlasitě si oddechl a šel zkontrolovat. Klidně ležel v postely, jen ze sebe téměř úplně strhl přikrývku. Ta teď ležela zkopaná v nohou postele. Možná mu měl sundat i kalhoty a tričko, aby se mu lépe spalo, ale to teď nebude řešit a v žádném případě ho kvůli tomu budit. Konečně je klid!

Posadil se na zem, zády se opřel o rám postele a poslouchal klidné oddechování mladíka za sebou. Zvrátil hlavu dozadu a podíval se na bíle natřený strop. Jak vysvětlí cizího kluka u sebe Robinovi a Monče? Vždyť je to snad první pořádná návštěva od začátku roku, takže je dost nepravděpodobné, že by to přešly bez komentářů. Radši by si měl vymyslet uspokojivé odpovědi, určitě nějaké lepší než skutečnost.

Zavřel oči a v myšlenkách se zase vrátil k dnešnímu odpoledni. Srdce se mu znovu zatetelilo radostí, stejně jako když dnes poprvé spatřil záblesk žlutých vlasů. Sice se vůbec neznali, ale to se přeci dá napravit. Vzpomněl si na šmátrající ruce obtěžující ho celou cestu domů. Snažil se ho sice ihned odstrčit, ale v duchu si musel přiznat, že se mu líbilo jak samozřejmě a dráždivě se ho dotýká. Jen kdyby kolem nebylo tolik lidí, kteří na ně zírali. Rozhodl se - bude ho bránit za každou cenu. Na ulici ho znovu určitě vyhodit nenechá, co je komu do toho, s kým spí ve svém pokoji. Nájem platí poctivě, tak co.

Po tom, co konečně došel ke konečnému rozhodnutí, se mu trochu ulevilo a myšlenky se mu zabloudily jinam. Konkrétně k Pavlovu svlékání. Líbilo se mu odkládat části oblečení a pod rukama cítit čím dál intenzivnější teplo. Škoda že si to nemohl lépe vychutnat. Možná příště. Představivost ale nezná hranic, takže na žádné příště nečekal a tričko brzy přestalo zakrývat vytouženou pokožku - blonďáček před ním ležel již do půl těla nahý. Příjemné představy a klid všude kolem ho ukolébali do lehkého spánku.

Probudil se naprosto osvěžený. Rozkošnicky se protáhl a postavil čelem k obsazené posteli. Světle blonďaté vlasy se na zeleném polštáři pěkně vyjímaly. U konečků však už bylo nápadně vidět jak odrůstají, objevoval se původní o několik odstínů tmavší špinavý blond. Asi v poslední době neměl moc příležitostí  znovu si je dobarvit. Lehce ho pohladil po spící tváři, na konečcích prstů cítil šimrání měkkých vousků, minule si jich ani nevšiml.

Nechal chlapce spát a raději došel do koupelny pro prášky proti bolesti hlavy. Sám je potřeboval výjimečně, ale díky Monice jich tu neustále měli krabičku po ruce pro všechny případy, stejně jako obvazy dezinfekci, náplast a asi tak další polovinu lékárny. Chodila totiž na zdrávku, a nejspíš má pocit, že na ně každou chvíli může zaútočit nějaký smrtící virus nebo si uříznout ruku při krájení chleba. Teď se konečně něco z toho hodí.

V kuchyni natočil velkou sklenici vody a oboje položil na noční stolek vedle své postele. Až se probudí, bude se to určitě hodit. Teď však ještě spokojeně chrněl. Aby ho David nerušil, radši si vzal ze stolu připravená skripta na chemii a šel svádět předem prohraný boj s rovnicemi. Nechápal k čemu mu to jednou bude, jediný význam viděl stejně jako většina spolužáků prolezení do dalšího semestru.

Na balkoně se díky odpolednímu slunci vyšplhala teplota k příjemným 16 stupňům, práce šla celkem od ruky, ani si u toho pořád nepřidal jako blbec. Tak to už by mohlo stačit, rozhodl se unaveně. Teď už jenom vymyslet kam uložit přes noc Pavla, nebo spíš sebe, protože blonďáček se už zabydlel u něj. S trochou uskromňování by se do postele vešli oba, jenže dost těžko by se mu maskovalo, jaké pocity v něm vyvolává po tmě se k němu tisknoucí Pavel. A ten když by to zjistil, určitě by nezůstalo jen u tisknutí. Přeci se nevyspí hned s druhým hlukem, co o něj projeví zájem. Při vzpomínce na prvního raději rychle vstal, nebude si kazit den.

Zrovna když procházel dveřmi, zaslechl slabé zasténání. Otočil se za zvukem a střetl se očima s modrým ztrápeným pohledem.

„Tak už ses nám probral? Doufám, že tě alespoň pořádně bolí hlava! Za tu ostudu by sis to zasloužil.“

Odpovědí mu bylo jen další zasténání. Proto se David jako správná ošetřovatelka posadil na okraj postele a podával mu nachystaný prášek se sklenicí. Pavel ale nejevil žádnou snahu spolupracovat. To si myslí, že ho bude obskakovat jako nemohoucího. Další hlasité zasténání mu potvrdilo domněnku. Podíval se mu do očí a v nich uviděl malého raráška. No počkej. Rychle vše položil zpátky na stolek. „Nejsi už moc starý na to, abych ti strkal prášek až do pusy, ty simulante!“ Bez ohlédnutí se otočil a odešel.

Jeho bolest hlavy – jeho problém. Nebyl však takový nelida, zastavil se hned za otevřenými dveřmi, tak aby na něj nebylo vidět. Poslouchal co se bude dít. Vrznutí postele a zvuk vymačkávání prášku z platíčka ho přesvědčil, že je vše v pořádku. Uklidněný se vrhl na ledničku, protože venku mu dost vyhládlo. Postavil vodu na kafe a s nakousnutým chlebem v puse se vrátil do pokuje. Blonďák už seděl v posteli a upíjel vodu. Očividně na tom nebyl tak špatně, jak se ho snažil ještě před chvílí přesvědčit.

„Nechceš si dát sprchu, třeba by ti pomohla.“ nabídl mu nejenom ze soucitu, protože kdo ví kde se minulý měsíc myl. Pavel jen pokýval hlavou a cupital za ním. Ukázal mu koupelnu a vrátil se prohledat svoji skříň. Vytáhl pár věcí, do kterých by se mohl převléknout. Voda už tekla, takže beze strachu otevřel dveře a položil oblečení na pračku. Poprvé zalitoval, že zástěna sprchy není víc průhledná. Takhle za ní viděl jenom hodně nezřetelný obrys těla.

Pavlovy bylo pořád špatně, takže se s ním moc povídat nedalo, takže ho po chvíli zase poslal do postele. Ráno už snad bude fit.

David se obětoval, ustlal si na rozkládacím lehátku připraveném pro případné návštěvy, ale moc pohodlné to tedy nebylo. Přesto to příliš nevnímal, hlavou mu vířily myšlenky na zítřek. Musí z něj rozhodně vytáhnout kde má rodinu a jak se vlastně dostal na ulici. Vždyť přece přiznal, že mu není ještě ani osmnáct. Díky různým děsivým scénářům, co ho napadaly, usnul až hodně pozdě v noci.

U snídaně David nevydržel moc dlouho zticha a jen co Pavel dokousal poslední sousto spustil: „Jen aby bylo mezi námi jasno, jsme si kvit. Tys mě pomohl tenkrát v noci a já tebe zas včera zachránil před policajty. Takže jestli u mě chceš nějakou dobu zůstat chci odpovědi.“.

„Hmm. Tak se ptej a uvidíme.“

„Pravdivé odpovědi!“ zdůraznil ještě David.

„Budu se snažit.“ zašklebil se na něj a napil se z puntíkovaného hrnku.

Jak ho ten malej skřet občas dokáže naštvat. „Takže kolik ti vlastně je?“

„Sedmnáct a půl.“

„A co děláš v tomhle věku na ulici. To jsi utekl z domova, nebo tě vykopli?“

„Jestli budeš chtít znát celý můj životopis, tak to je trochu na dlouho.“

„Máme na to celý den, tak se neostýchej a dej se do toho.“

„Když ti to řeknu, tak po tobě taky něco chci. Slib mi, že mě nepůjdeš naprášit na policii.“

„Slibuju. Vlastně tím, že jsem tě vzal sebou a lhal přitom policii v tom už jedu s tebou.“ trpce se usmál. Doufal, že mu teď neřekne, že je čtyřnásobný vrah a mnohonásobný trestanec.

„Takže rodiče – táta mtrvej, máma živá, teď v Německu. Studoval jsem hotelovku, ale moc mě to nebavilo, jenže máma pořád tvrdila, že mít maturitu je nutnost. Před dvěma měsíci si máma našla jednoho starého a bohatého podnikatele z Německa. Přesvědčila ho, že ho miluje a chce s ním šťastně žít až do konce života. Samozřejmě miluje spíš drahý oblečení a šminky než jeho. No a když se měla stěhovat do Německa za ním a mě vzít sebou, sbalil jsem se a odešel. Už to bude měsíc, co jsem v Praze.“

„A tady děláš co? Předpokládám, že nikde nepracuješ, protože to bys asi nespal v parku.“

Klučina proti němu uhnul pohledem. „No tak různě. Občas jsem si něco vytáhl z koše nebo si něco vzal.“

„Takže tebe nejspíš hledá policie, a ty nevíš nic lepšího než na sebe upozorňovat zlodějnou. To se mi snad jenom zdá.“

„To není tvoje starost!“ vyskočil ze židle rozčileně.

„Klídek, nechtěl jsem tě naštvat.“ odmlčel se, dokud si blonďáček zase nesedl zpátky na židli. „Předpokládám, že tvoje fotka visí na každé policejní stanici a určitě ji ukazovali i v televizi.“ Vzpomněl si jak jeho máma vždycky sledovala Na stopě. Kdyby ho tam ukázali, znala by jeho podobu polovina všetečných babek po celé republice.

„Něco člověk jíst musí! Ještě jsem naštěstí nebyl tak zoufalej, abych se musel prodávat jako jiný kluci. A taky nejsem tak blbej jak si myslíš. Než jsem odešel, trochu jsem vylepšil svůj vzhled. Zkrátil si vlasy, obarvil je na blond a přestal nosit brejle, teda většinou.“

„Jak dlouhý jsi ty vlasy vlastně měl? Vždyť i teď jsou delší, než nosí většina kluků.“

Pavla tahle otázka překvapila – proč ho zajímá zrovna taková blbost. nedůveřivě se na něj podíval. „No asi sem.“ ukázal rukou kousek nad loket.

David natáhl ruku a mezi prsty uchopil pramínek vlasů. Mnul ho a snažil si ho představit ještě před proměnou. Moc dobře to nešlo. Měl pocit, že tahle barva i délka vlasů se k němu hodí nejvíc. A brýle? No možná by s nimi vypadal starší a inteligentnější. Pustil příjemně měkké vlasy a vrátil se na svou stranu stolu.

„Proč jsi vlastně nechtěl do Německa. Dnes přeci každý rád cestuje a poznává nové věci? Určitě by ti tam bylo líp než tady.“

„Koukám, že ty taky víš, co je pro mě nejlepší! Já tam prostě nepojedu, ani kdybych tu měl vypustit duši.“ Zlost znovu začala pronikat na povrch.

„Tak fajn. To už by to mohlo stačit. Teď by jsme mohli jít dělat něco užitečnějšího -  třeba vyzvednout tvoje věci. Tedy pokud máš zájem.“

„Jasně!“ Proč by jako neměl mít zájem?

Den jim uběhl a ani nevěděli jak. Kromě parku zvládli i obchodák a nakonec se stavit na párek v rohlíku. Teď na kuchyňské lince stála velká taška plná jídla. To by jeden nevěřil, jak se za jeden den dokáže zmenšit zásoba jídla, když přibude nenažraný strávník navíc. No alespoň se trochu zpraví, vždyť blonďáčkovo oblečení zakrývalo jen kosti obalené kůží.

Pavel teď místo toho aby mu pomohl uložit nákup, se raději pustil do jogurtu. Ani si nevzal lžičku. David se okouzleně díval, jak jeho šikovný jazýček vylizuje obsah z kelímku. Ještě pár dalších tahů a stěny zůstaly dokonale čisté. David se zklamáním, že podívaná skončila tak brzy, ještě zachytil jak si slízl jogurt z horního rtu. Škoda, že to nebyl jeho jazyk. Rád by zase ochutnal toho nádherného človíčka před sebou. Vstal a rychle si stoupl k němu. Po dnešku se poučil, že pokud Pavel něco chce, hned si to vezme, takže proč by pro jednou nemohl být takový i on. Položil mu ruku kolem pasu a ještě víc si ho k sobě přitáhl. V Pavlově obličeji svítil natěšený úsměv. David tedy na nic nečekal a začal ho lehce líbat. Ještě neměl tolik zkušeností, ale nezdálo se mu, že to není zase tak těžké. Stačí trochu trénovat a bude přeborník. Myšlenky mu přetrh jazyk, který z nenadání zabloudil do jeho úst. Užíval si úžasnou chvíli, nejradši by tu takhle zůstal alespoň do rána.

Klíče zarachotily v zámku a z předsíně se ozvalo šramocení a hlasy.

Sakra!!! Úplně zapomněl, že má nějaké spolubydlící! Spolubydlící, kteří se dnes vrací z víkendu. Rychle popadl Pavla za ruku a táhl ho k sobě do pokoje. Tam ho zmateného nechal a vrátil se zpátky do kuchyně.

Měl co dělat, aby nezačal nervózně přecházet po místnosti. Sakra, jak jim vysvětlí, že přechovává ve svém pokoji utečence, kterého hledá policie. Že se viděli vlastně jen jednou než ho vzal k nim do bytu. Mozek mu šrotoval na plné obrátky, každou chvíli se mu musí zavařit.

To už otevřel dveře Robin a s Monikou v závěsu vstoupil do místnosti. „Ahoj, tak co je nového?“ zeptal se s obvyklým úsměvem nalepeným na obličeji. „A co ta hromada jídla, to se chystáš na třetí světovou válku, nebo co?“

Hahaha. Davidovy nebylo do smíchu ani náhodou. Připomněl si rozhodnutí, ke kterému dospěl už včera – Pavla se nevzdá. Když se Robin ptal, jestli mu Monika nebude vadit, byla to taky spíš řečnická otázka, takže ať se třeba staví na hlavu.

 ------------------------------------------------------------------

Díky, že jste dočetli až sem. Čeká vás už jenom anketa a komentáře:-)

Další díl snad přidám dřív než za čtvrt roku. 

5. díl

7. díl