Půda plná harampádí

To jsem si tedy zase vybrala možnosti do ankety - 14 lidem z 19 se nelíbila ani jedna z možností, které jsem vymyslela. Nic originálního ze mě ale nevypadlo, posuďte sami.

Taky se poprvé objevil čtenář, který něco tak hrozného v poslední době nečetl , když se ale dostal až dolů k anketě, tak to na něm snad nezanechalo moc velké následky.

-------------------------------------------------------

Škola plynula v obvyklém tempu, ale jeho plnou pozornost si dnes nezískala ani jedna z hodin. Před spolužáky se snažil chovat jako obvykle a v hlavě si namlouval, že se vlastně nic neděje, že má bezvadnou náladu. Tohle přesvědčení mu ale vydrželo nejdéle několik minut, pak se opět vrátil k předchozímu stavu.

Při cestě domů začal silně uvažovat o pořízení psa. Mohl by si nějakého vybrat v útulku a ještě by udělal dobrý skutek. Večer by se měl ke komu tulit a při návratu domů by ho vítalo nadšené vrtění ocasem. Podrobně prohlížel všechny psy, které potkal a už začínal promýšlet, který by byl nejlepší a kam se spolu budou chodit venčit. Pár ulic od domu je dokonce cvičiště:-)

Ale když se se svým plánem svěřil u večeře Robinovi a Monice, netvářila se příliš nadšeně: „Pořizovat si psa do takhle malého bytu mi nepřijde jako zrovna dobrý nápad. Navíc s ním budeš mít hrozný vydání, to aby sis našel ještě jednu práci.“

Její připomínka ho zrovna nepotěšila, protože na peníze nepomyslel. „Pes určitě nemůže být moc finančně náročný, vždyť ho má hromada lidí.“ snažil jsem se oponovat.

Robin, který by ho rád viděl opět veselého přišel s kompromisem: „Jasně že má psa spousta lidí, tak proč toho nevyužít. Nemusíš si přece pořizovat hnedka vlastního, co kdyby sis půjčoval toho hyperaktivního vořecha paní Losové. Ráno ji vždycky potkávám, jak se s ním stěží plouží, určitě by ocenila, kdyby jsi vzal nějakou procházku za ni.“

„Bezva nápad! Díky.“ V očích se mu opět mihlo veselé světýlko a chuť k jídlu se vrátila. V hlavě už mu začalo šrotovat, kdy by bylo nejlepší všechno zařídit.

Druhý den, ve tři hodiny odpoledne, už zvonil u jejích dveří. I když se znali jen od vidění, ihned ho pozvala dovnitř a nabídla mu pohoštění. Opatrností tedy neplýtvala.

Při krátkém rozhovoru nad čajem stařence všechno vyložil, jenom důvod financí raději vynechal. Voříšek nejspíš vycítil, že se baví o něm a tak vesele skákal na cizího návštěvníka a dožadoval se pozornosti ve formě drbání na hlavě. David si nakonec po nadšené reakci paní Losové připadal jako hrdina starající se o blaho našich starších spoluobčanů.

 „Nechtěl by jsi Tokiho vzít teď na chvíli ven, proběhl by se a alespoň by jste se lépe poznali.“ David uvítal menší odreagování, takže s úsměvem souhlasil.

Cestou ven se stavili pro létající talíř a teď s ním blbli venku. Toki chytal hračku už ve vzduchu - vyskakoval metr vysoko, čímž bavil děti, které si nedaleko hrály na hřišti. Nejdříve jen nesměle koukaly z dálky, potom se ale osmělily a utvořily kolem malý hlouček. Toki se ihned stal hvězdou celé společnosti.

No vida, jak se na i na takového obyčejného voříška všichni lepí, časem by to mohl být třeba někdo zajímavější - někdo, kdo konečně změní jeho život. Pro začátek stačí, že našel společníka na toulky městem.

Téměř každé volné odpoledne nebo večer trávil venku se psem. Občas se zašli i do centra, to potom samozřejmě nezapomněli navštívit park u Vltavy. V skrytu duše neustále doufal, že tu někde zahlédne blonďatého kluka, jehož obrázek se mu několikrát denně mihl před očima. S každým dalším dnem však naděje mizela rychleji a rychleji.

Pozdě večer se unavený posadil k počítači, aby zkontroloval email. Moc lidí mu nepsalo, proto ho kontroloval jen občas. Teď už to odkládal několik dní, nebo lépe řečeno většinou na to zapomněl, takže se k tomu konečně donutil.

Překvapila ho zpráva od neznámé adresy, rozklikl ho a objevil se před ním alespoň půl stránkový dopis. Ahoj Davide, od oslovení zamířil očima až na konec, kde hledal jméno autora – Lukáš – nic mu neříkalo. Vrátil se znovu zpátky nahoru a tentokrát se dal do čtení. Byla to odpověď na jeden z inzerátů, který si před časem podal. Po zkušenosti s Vítkem si však nebyl úplně jistý, jestli má chuť zkoušet rande naslepo. Zdál se mu ale celkem sympatický a když už nic jiného, měl by mu odpovědět alespoň ze slušnosti. Moc toho nesesmolil, ale takhle pozdě večer už ze sebe nic lepšího nedostane. Klikl na odeslat a konečně zamířil do postele.

Dnešní sobotu výjimečně nešel do práce, takže se rozhodl užít si celý den na maximum. Vstal až kolem desáté, když ho slunce svítící za oknem přesvědčilo k akci. U paní Losové si vyzvedl Tokiho a vyšel do krásného jarního dne. Konečně si našel čas projít naučnou stezku podél skal obnažených Vltavou a zkusit najít i nějakou zkamenělinu.

Vystoupili u Barrandovského mostu a vydali se po silničce podél železnice. Toki na vodítku ťapkal poslušně vedle nohy, občas se kolem prohnal nějaký cyklista nebo bruslař, ale to vůbec nekazilo zdejší idylu.

Prozkoumali rozpadající se budovy pod Filmovými ateliéry, prolezli hromady kamení. Chlupáč to bral jako hru na hledání pokladu a předníma tlapkama hrabal a hrabal, jenže žádný zajímavý objev se nekonal. Taky kdo by do suti zakopával šišku salámu nebo kosti od oběda. Nanejvýš by se dala objevit mrtvola nějakého zvířete nebo člověka, kterého zasypala nenadálá lavina. Naštěstí se nic takového nestalo, pouze Davidovy v batohu přibylo pár zkamenělých liliic.

Konečně se po týdnu cítil šťastný - na tom čerstvém vzduchu přeci jenom něco bude. Ještě se jim nechtělo domů a tak se rozjeli do centra - do jejich oblíbeného parku.

Usmívající se David vstoupil mezi první stromy, podobně jako mnohokrát předtím. Toki zaštěkal a z druhé strany parku mu odpověděl jiný pes, za ty dva týdny co sem chodili si tu už stačil najít pár známých. Zatahal za vodítko a nekompromisně začal pelášit za svým kamarádem.

Už z dálky byl vidět hlouček lidí kolem lavičky - tvořila ho starší paní se známým psem, která něco zaníceně vysvětlovala dvěma městským strážníkům. Když přišli blíž, začal rozeznávat, že paní neustále na něco ukazuje. Jeden z policistů se mírně naklonil a Davidovi se před očima mihla část blonďaté hlavy. Srdce se naráz rozbušilo. To snad nemůže být pravda. Přidal do kroku, což Toki s povděkem přivítal.

„Dobrý den.“ prohodil k debatující skupině aniž by se na ně podíval. Jeho jedinou starostí bylo zjistit, jestli to byl opravdu Pavel, nebo se mu to jen zdálo.

Nebyl to sen, opravdu tu seděl (nebo se o to alespoň snažil). V ruce držel téměř dopitou láhev a jeho tělo neslo jasné známky toho, že zbytek skončil v jeho žaludku.

„Vy ho znáte?“ obrátil se k němu s nadějí v hlase jeden z mužů.

„Ano, děje se snad něco?“

„No víte, popíjet alkohol na veřejnosti je v této části města zakázáno a navíc váš známý vypadá, že už toho má dost za sebou. Navíc obtěžuje některé občany.“ významným pohledem upozornil na paní.

„Omlouvám se za něj…“ co dál? Jestli rychle něco nevymyslí, nejspíš ho odvedou sebou na stanici. „S bráchou se zrovna dneska rozešla jeho přítelkyně, takže není zrovna ve své kůži. Hledáme ho s Tokim už dvě hodiny, takže jestli dovolíte, vzal bych ho domů.“

„Hlavně se postarejte, aby se to již neopakovalo, příště by jsme ho už museli poslat na záchytku.“ Policistům se viditelně ulevilo, že se zbavili nepříjemností.

„Postarám se o něj, děkuji.“ Podíval se na ženu, která si mumlala něco o hrozné dnešní mládeži, ale naštěstí do toho příliš nešťourala a odporoučela se pryč. Policisté se také pomalu vzdalovali pokračujíce v pochůzce.

Unaveně si sedl na lavičku vedle Pavla a zhluboka si oddechl. Nebyl zvyklý lhát, měl ohromnou radost z toho že to tak hladce prošlo. Mohli po nich chtít doklady, ježiši, vždyť on ani nezná celé Pavlovo jméno.

Zvedl obličej a podíval se na něj. Oči se střetly. „Proč jsi jim nakecal takovou blbost, kterej blbec by se opíjel kvůli holce?“

David se na něj zaraženě díval, tak co s ním teď? Pořád čekal na to až ho potká, když to konečně přišlo, tak neví co říct. Pocítil chuť zeptat se, jaký měl tedy důvod, ale nebyl si jistý jestli to vůbec chce vědět.

„No jestli chceš jít s nimi, tak je ještě doženeš. U tebe se člověk moc vděku nedočká, viď?“ postavil se a z ruky mu vytrhl láhev, kterou hodil do nedalekého koše. „Tak se zvedej. Slíbil jsem, že se o tebe postarám a taky to míním splnit. Sice ještě nevím co s tebou, ale něco vymyslíme.“

------------------------------------------------------

BlueBoard.cz

4. díl

6. díl