Půda plná harampádí

„Brian Joubert - reprezentant Francie.“ ohlásí hlas k divákům v hledišti. Jásot davu provází jeho vstup na led. Snaží se využít poslední okamžiky něž spustí hudba ke koncentraci. Znovu se dostal na olympijské hry, a tentokrát chce medaili!

Z reproduktorů se ozvou první tóny skladby a tělo začne s tolikrát opakovanými pohyby. Odraz, čtverný toeloop, škobrtnutí při dopadu - bez kombinace - sakra - 10 bodů dolů. Není čas však cokoli řešit, protože v nabitém programu navazuje další prvek. Nezkaz to. Trojitý axel - perfektní, teď už to musí jít.

Nejspíš to zakřikl, protože další skok končí pádem. Nejradši by se na zbytek vykašlal, teď už to stejně nemá cenu, bleskne mu hlavou. Tělo však automaticky pokračuje dál. No dobře, horší už to být nemůže. Zbytek vystoupení už předvedl bez chyb, jenže to obměkčilo nanejvýš diváky, rozhodčí mu to všechno spočítají.

Konečně konec! Nejradši by se propadl, jak to mohl takhle pohnojit, to snad není ani možné.

Uklonil se divákům a zamířil k mantinelům. Tady už na něj čekal trenér. Snažil se ho povzbudit, jenže tenhle výkon už nic nevylepší. Na lavičce čekali na výsledky - proč to tak dlouho trvá? Dalo mu hroznou práci vydržet tu v klidu i tech pár okamžiků. Šedesát osm bodů, průběžné desáté místo. Po svém výkonu nemohl ani čekat víc, ale přeci jenom trochu doufal. Zvedl se a rychle odešel do zákulisí.

Zlost a zklamání v něm soupeřily o nadvládu. Mohl si za to jenom sám. Čtyři roky se na tenhle večer připravoval a pak to takhle posere! K čemu mu jsou všechny předchozí medaile, když na olympiádě skončí po krátkém programu až kdo ví kde?

„Uklidni se trochu, s jedním programem přece život nekončí.“ ozve se za ním Laurent Depouilly (trenér - takový ten malý, hubený a holohlavý pro ty co nevědí:-)), který ho teprve teď dohnal.

Laurent chápal jeho zklamání a tak ani neprotestoval proti okamžitému odjezdu na hotel.

„Díky za všechno, ale teď bych byl rád sám. Dobrou noc.“ rozloučil se s ním krasobruslař a vstoupil do dveří svého pokoje.

V šeru se daly tušit pouze obrysy nábytku, na světlo však neměl náladu. Přešel pokoj a roztáhl tmavé závěsy zabraňující proniknutí světla z ulice. Vyhlédl ven - pod ním se v umělé záři pouličního osvětlení hemžili lidé a řetězce aut. Povzdechl si. Znovu přešel pokoj, ale tentokrát se zastavil u skřínky skrývající zásobu alkoholu. Vytáhl několik malých lahviček, se kterými se posadil před televizi. Na posilněnou si pořádně lokl a pomocí ovladače ji zapnul. Možná byl trochu masochista, ale chtěl vědět, jak hluboce na výsledkové listině skončil - po něm mělo jet ještě devět závodníků.

Na obrazovce se objevila mladá slečna přesvědčující ostatní o zázračnosti nového pracího prášku. Začal přepínat z jednoho kanálu na druhý, až konečně našel co hledal. Na výsledky právě čekal Jeremy Abbott, samozřejmě ho se svými body hravě přeskočil. Na led vjel poslední závodník - Michal Březina. Po pár vteřinách sledování to nevydržel a vyskočil z křesla. Spolkl další dávku alkoholu a otevřel skříň, aby se mohl převléknout. Jeho náladu odrážel i výběr oblečení - vše černé, jako by se vystal na pohřeb. Taky že ano, dnes večer pohřbil všechny naděje na olympijskou medaili.

Uslyšel, že právě dohrála skladba a diváci nešetří potleskem. Pomalu se přesunul ke křeslu a sedl si na jeho opěrku. Netrpělivě čekal až ze záběru vypadne radující se Čech a místo něj ukáží tabulku s výsledky.

Osmnácté místo! Osmnácté místo z třiceti. Co by chtěl, vždyť pokazil co mohl! Zmáčkl tlačítko a pokoj se ponořil znovu do tmy. Po paměti si došel pro bundu a sluneční brýle a vypadl z pokoje.

Vyšel před hotel a nastoupil si do jednoho z taxíků, které tu čekaly na zákazníky.

„Dobrý večer pane. Kam to bude?“ zeptal se usměvavý taxikář ve středních letech.

„Vancouver vám nestačí? Asi nejblíž je Richmond, Surrey… “

„Nechcete vzít třeba na měsíc?“ Brian na jeho vtip nijak nereagoval, takže muž raději zvážněl. „Tak hodinu a půl cesty tu je ještě Abbotsford“

„Tak fajn, vezměte mě tam a zastavte někde v centru.“ Řidič se rozjel a on si rozdělal láhev vína, kterou koupil v obchůdku se suvenýry v hlavní hale. Taxikář na něj sice vrhl nesouhlasný pohled, ale nic neřekl - náš zákazník, náš pán.

Auto zastavilo na kraji jedné z ulic. „Chcete vystoupit tady, nebo vás mám zavést na nějaké konkrétní místo?“

Brain překvapeně vyhlédl z okénka, v duchu se totiž myšlenkami zatoulal úplně někam jinam. „Tady to bude stačit, díky.“ Vytáhl peněženku, zaplatil přemrštěné jízdné a vykročil na ulici.

Chladný čerstvý vzduch ho trochu probral, což se mu vůbec nelíbilo. Přešel ulici a zapadl do prvního baru, na který narazil. V peněžence mu toho už moc nezbylo, ale na pořádné opití by to snad mělo stačit.

Bez velkého rozhlížení zamířil k barovému pultu, potřeboval okamžitě zvednout hladinu alkoholu v krvi, protože měl pocit, že každou chvíli vystřízliví. Než si objednal pivo, hodil do sebe několik panáků. Za ním se ozval hlasitý řev, jak početná skupinka mužů sledovala sportovní přenos. Zaostřil na ně zrak a hned podle dresů zjistil, že se jedná o hokejové fanoušky. Měl se dát na hokej, tam i když udělá někdo chybu, není na to sám a ostatní by ho měli podržet. Otočil se zpátky ke své sklenici a pokračoval dál v pití při neveselých představách.

Při objednávání již několikáté sklenice se mu barman pokusil domluvit: „Nemyslíte, že už máte dost. Neměl by jste se jít raději vyspat, nebo si dát alespoň nějaké nealko.“

„Ne nechtěl, díky za radu. Můj mozek funguje ještě moc dobře, takže mi místo tlachání natočte ještě jedno.“ Barman se na něj váhavě podíval, nechtěl zbytečné problémy. Nakonec mu podal další půllitr a šel obsloužit další hosty.

„Ahoj, koukám že máš dost mizernou náladu. Co zapíjíš - zklamání u ženské, v práci nebo něco jiného?“

Brian zhlédl od zlatavého nápoje před sebou, který se snažil pohledem zhypnotizovat. Vedle něj na barovou stoličku se právě usazoval muž, mohlo mu být něco kolem třicítky. Do tváře mu spadalo několik pramínků tmavě hnědých vlasů , které se ve zdejším osvětlení zdáli téměř černé. Hnědé oči, které si ho prohlížely, nezářily radostí ani obdivem. Takže ho naštěstí nepoznal, alespoň něco. Poslední věc co by teď potřeboval by byl nějaký fanoušek nebo rejpal.

„Nemám náladu na blbý řečičky, nech mě tu v klidu koukat do sklenice.“

Muže vedle něj však nevrlá nálada neodradila a pokračoval v rozhovoru dál: „Ve městě nikoho neznám a tak jsem zatoužil po lidské společnosti, jenže koukám, že jsem si vybral špatnou hospodu. Hokeje mám po dnešku až až, barman moc sdílný taky není a jediný člověk co zbyl, jen podrážděně vrčí. V Kanadě jsem ještě nepotkal nabručenějšího člověka.“ Brian na něj vrhl jen zamračený pohled, trochu zavrčel, aby potvrdil cizincova slova a dál ho ignoroval.

„Kamarád mě donutil vzít si v práci dovolenou, prý abych se tolik nepřepracovával. Zajeď si na olympiádu, večer někam zajdi, bav se. Kdybych ale tušil, jaká tu bude nuda, radši bych si sebou vzal práci nejméně na týden. Ach jo.“ pokračoval v monologu muž.

Po pár minutách to už Brian nevydržel a naštvaně se k němu otočil: „To nemůžeš chvíli držet klapačku! Co mám udělat abys zmlknul?“

„Pro začátek mi můžeš říct svoje jméno, já jsem Kellan. A pak můžeme začít s takovejma těma kecama, co chlapy normálně vedou nad pivem.“

„Brian. Tak fajn, budeš muset začít, protože já normálně u piva moc času netrávím.“ Aby to vydržel objednal si panáka, kterého do sebe ihned hodil. Ale i když si to nechtěl přiznat, společnost mu přišla vhod, alespoň nemusel pořád myslet na dnešní večer nebo jaké články o něm vyjdou v zítřejších novinách.

O sobě se snažil mluvit co nejméně, takže většinou stejně jenom něco poznamenal ke Kellanovým historkám. Čas letěl a ani jeden z nich si nevšiml, že se místnost pomalu vyprazdňuje, až tu na konec kromě barmana zbyli sami.

„Za chvíli zavíráme.“ pronesl k nim mladík za pultem a před každého položil účet.

Brian vyštrachal peněženku a podíval se na výši útraty, to tedy zvládl propít pěkný balík - 62 dolarů 40 centů. Otevřel peněženku a vytáhl poslední bankovku – padesátidolarovou, v kapsičce na drobné začal lovit pár mincí. „Berete tu kreditky nebo eura?“

Kell s pobavením sledoval do jaké situace se jeho společník dostal. Pije jak duha a nakonec nemá ani na zaplacení. Nakonec sáhl do peněženky a vytál z ní patnáct dolarů, které přiložil k osamělé padesátce. Snad se tahle investice vyplatí.

„Tak pojď.“ chytil Kellan Briana za předloktí a pomáhal mu vyjít před podnik. „Jaké máš na dnešek ještě plány?“

„Najít nějakou nonstopku a dát si další skleničku.“ odpověděl Brian.

Kellan se usmál. Chtěl by ho vidět, kam by došel. Vždyť kdyby se o něj neopíral, nejspíš by se rozplácl na chodníku už po pár krocích. „Nechceš zajít ke mě? Bydlím v hotelu kousek odtud a určitě se tam v baru pro tebe něco najde.“

„Tak na co čekáme?“ Brianovi to už moc nemyslelo, takže by odsouhlasil snad všechny návrhy související s pitím.

Obešli pár bloků a už stály před malým hotelem, ve kterém Kellan bydlel. Prošli do vstupní haly, kde kromě dívky v recepci nikdo jiný nebyl. Výtahem vyjeli do třetího patra, Kellan odemkl dveře a vtáhl je oba dovnitř.

Briana posadil na postel, protože kromě ní, skříně a nočního stolku tu nic jiného nebylo. „Tak co teď, nechtěl by sis dát sprchu, myslím že by ses potřeboval trochu probrat.“

Jedinou odpovědí mu bylo zamručení z postele, když se do ní Brian svalil, vypadal jako by měl každou chvíli usnout.

„Tak to teda ne, koukej se zvednout. Jestli chceš spát v mojí posteli musíme tě nejdříve svléknout a pěkně umýt.“, chytil ho za ruku a snažil se ho vytáhnout zpátky do sedu.

„Takže ty mě chceš svlékat, jo?“ zamumlal Brian, dříve než ho stáhl k sobě. „A co takhle pusinka, ta by pro mě nebyla?“

Kellan se příliš nerozmýšlel, protože upřímně řečeno v tohle doufal, už když ho poprvé uviděl sedět u baru. Nejdříve chtěl jenom zahnat nudu, ale čím déle se na muže před sebou díval, tím víc se mu líbil. Teď ležel v jeho posteli a prosil o polibek. „Dostaneš toho mnohem víc.“ zašeptal mu do rtů, na které se okamžitě přisál. Nesnažil se o jemné a svádivé polibky, ale rovnou mu hladově strčil jazyk do úst. Sex už neměl několik týdnů a tenhle klučina pod ním ho úžasně vzrušoval.

Ani Brian si nedával na čas, překvapivě šikovnými prsty mu začal svlékat bundu. Toužil se co nejdřív dostat k volné pokožce, proto se ani s dalším oblečením nezdržoval, dlaň vsunul pod něj a začal hladit rozpálenou kůži muže nad sebou. Ten pouze tiše zasténal a ještě těsněji se k němu přitiskl.

Za chvíli už Kellanovi nestačili pouze polibky a proto zaútočil na Brienův oděv. Ten se nijak nebránil, jeho tělo po chvíli nehalilo nic kromě černých boxerek. Poté se Kell spokojeně usmál, postavil se a s pohledem upřeným na Briena se dal do svlékání. Viděl jak se v jeho zelených očích odráží každý jeho pohyb. Díval se na něj jako by byl řeckým bohem, ale přitom si neuvědomoval, že to on je z nich ten hezčí. Na to ale teď nechtěl myslet, popadl rozvaleného krasavce za ruku a vytáhl ho k sobě do stoje. Brian však neudržel rovnováhu, takže se zachytil o jeho tělo. „Ten striptýz se mi moc líbil.“ Rukou si přitáhl jeho hlavu, aby obnovil jejich přerušený polibek.

„Snažíš se mě skvěle rozptýlit, ale sprše neutečeš. Slibuji, bude se ti to líbit.“ zavrněl mu Kellan do ucha a přitom ho lehce pohladil po znatelné bouli ukryté pod látkou. Kell ho popadl za nadloktí a snažil se ho při chůzi mírně podpírat. V koupelně ho postavil do sprchového koutu, opřel o stěnu, a sám za nimi zavřel dveře.

BlueBoard.cz

...

2. díl