Smůla ve hře - štěstí v lásce??? - 14. díl
Že to nebude mít Brian tak jednoduché je keždému jasné (vždyť si ani nic jiného nezaslouží). Nic se nesmí vzdávat předem a tak se dneska při "náhodné" cestě kolem seznámí s Wiki.
Věnováno všem fanouškům, kteří dnes pilně fandili na MS Evropy. Snad Brian zaboduje alespoň ve volné jízdě. Před MS světa by se to určitě hodilo:-) A samozřejmě také věrným komentátorkám sambě a Wierce.
----------------------------------
Smůla ve hře, štěstí v lásce?
Koupání v ledovém čaji
Díval se na svůj odraz v zrcadle. Ráno se zase jednou předvedlo. Né že by ho opustil včerejší splín, jen nejhorší zklamání pominulo. Kdy se z něj vlastně stal srab? Kdyby vše vzdával už po prvním nezdaru, jeho život by vypadal úplně jinak. Vždyť už od mala všem dokazoval, že je bojovník. Teď už to přestává být otázka rozmaru nebo lásky, všechno zastínila čest. Měl by se dát na psaní reklam – tohle by byl skvělý bonmot.
Zapitvořil se na sebe. Úsměv a jde se šťastně do nového dne.
Při tréningu se snažil soustředit a většinu času se mu to i dařilo. Pořád si připomínal, že do Ameriky se nepřijel flákat. Přesto už se rozhodl – v pátek v poledne nasedne do letadla. Kellana musí stihnout ještě v práci. Dřív by si nedělal starosti, Kell byl notorický workoholik, ale kdo ví, jak tráví čas ve svém „novém životě“. Měl se minule zajímat, kde bydlí, takhle má adresu jen do práce, ale i za to díky.
Z letištní haly vyšel přímo do příjemně teplého dne. Díky časovému posunu byl znovu čas na oběd.
Nastoupil do jednoho z čekajících taxíků a nadiktoval řidiči adresu. Z volného prostranství letiště se blížili do centra mezi mrakodrapy. Na obzoru se vlnily hory. Zdejší krajina mu svojí vyprahlostí a pískovými odstíny připomínala kovbojky, které v mládí hltal. Ono to vlastně asi nebude ani nijak daleko od míst, kde se odehrávaly, jen palmy narušovali dojem divokého západu. A vlastně všechny ty moderní výdobytky kolem.
„Tak jsme tady.“ probralo ho z úvah konstatování řidiče.
Vystoupil a vzhlédl k špičce mrakodrapu. Stál přímo naproti vchodu a koukal do nebe. Naposledy překontrolovat zbraně a jde se na věc. Sklouzl po bocích na imaginární kolty. Správně nízko u pasu.
Vyšel tři schody a vstoupil do otevíracích dveří. Ještě, že mu u pasu vážně nevysely nablýskané zbraně, to by přes důležitě se tvářící ostrahu určitě neprošel. Stejně se musel zastavit na recepci.
Bohužel to nešlo tak snadno jak si představoval. Bez sjednané schůzky a bez obleku asi nepůsobil moc důležitě. Snažil se jim vysvětlit, že je Kellanův kamarád z Evropy a rád by ho překvapil, ale ani jeden z mužů o tom nechtěl slyšet. V době, kdy šílenci střílí lidi na potkání a sebevražedníci nosí bomby pod tričkem, chápal jejich opatrnost. Ale tohle už trochu přeháněli. Jenže se ukázalo, že Kellan není jen nějaký obyčejný zaměstnanec ani malý šéf. Řídí celou tuhle pobočku, takže k němu by nepustili ani někoho významného, natož nounejma z Francie.
Nakonec je umluvil, ať alespoň zavolají do kanceláře. Netvářili se zrovna nadšeně, ale zvedli sluchátko. Z krátkého rozhovoru Brian vydedukoval, že sekretářka potvrdila, že ředitel na něj rozhodně nečeká. Prozradil jí jeho jméno, ani to nemělo žádný efekt. Muž už skoro pokládal, ale Brian chytl druhou stranu sluchátka. „Můžu s ní prosím minutku mluvit. Slibuju, že potom nebudu dělat už vypadnu.“
Vrátný s kyselým ksichtem uvolnil stisk.
„Haló. Jste tam?“ Promluvil do sluchátka Brian, aby zadržel ženu před položením. Druhý muž z ostrahy přistoupil blíž, jako by mohl někomu ublížit mluvením do telefonu.
„Ano. Tady kancelář Kellana McMilena.“
„Dobrý den, já jsem Brian Joubert. Nezmiňoval se o mě náhodou někdy Kellan? Seznámili jsme se v Torontu a před pár měsíci se viděli v Turýně.“
„Myslíte v březnu?“
Že by se přece jenom zmiňoval? „Ano v březnu, na Mistrovství světa v krasobruslení.“
„Tak o vás se pan McMilen nejspíš vážně zmiňoval.“ Do profesionálního tónu se vkradla nechuť. „Nejste vy ten parchant, co se na něj vykašlal?“ Aha, takže ho poznala! Teď jenom dostat se nahoru.
„Myslím že nic víc vědět nepotřebuji. Můžete mě předat ostraze.“ A je to v hajzlu, tak tady moc dobrý dojem nevyvolal.
Už se chtěl loučit, když muž položil sluchátko. Ten se na něj ale usmál a poslal druhého s Brianem k výtahu.
Dle instrukcí vystoupil v třicátém druhém patře a dal se chodbou mezi kancelářemi až dozadu. Kvalita vybavení dávala tušit, že tohle není patro pro řadové zaměstnance. Jistě, i stěny a koberec musí reprezentovat, v obchodě záleží na každé drobnosti.
Na konci chodby se zastavil a zahnul za roh do otevřené místnosti. Odkašlal si u vstupu. Pozdravil a prohlédl si mladou ženu za stolem. Něco zrovna ťukala do počítače, ani k němu nezvedla oči a pokynula mu ať se posadí. Dopsala pár posledních vět. Postavila se, asi aby získala psychologickou převahu.
„Já jsem sekretářka pana Kellana McMilena - Viktorie Povellová.“ Prohlížela si ho, teď se tvářila trochu vyjeveně. „Jak že jste říkal, že se jmenujete?“
„Brian Joubert.“ Pousmál se jejímu výrazu.
„Ten Brian Joubert? Z Francie? Krasobruslař?“
Že by ji ten vztek přešel, když zjistila, že před ní stojí někdo slavný. „Přesně ten. Ale nemohlo by to prosím zůstat jen mezi námi. Nemyslím, že by to musel každý vědět.“ Nasadil okouzlující úsměv, ale na ni nejspíš nezabral.
„Takže, co chcete Kellanovi, předpokládám, že jste nešel náhodou kolem.“ Už si ho zase nedůvěřivě prohlížela. Že by tahle roztomilá blondýnka byla zakoukaná do svého šéfa a chtěla ho bránit?
„Jestli má chvíli čas, rád bych s ním mluvil. A zkusil pár věcí vysvětlit.“
„Tak to by mě zajímalo, co chcete vysvětlovat. Myslím že Kellan si vaše chování vyložil dobře.“ Ukázala na dveře. „Teď pije čaj. Nezapomeňte za sebou zavřít, ať s vámi může vyrazit dveře.“
Zaťukala na a vešla. Brian se držel v odstupu za ní. Z místnosti ho zatím nemohlo být vidět. „Máte návštěvu.“ Kellan k ní tázavě vzhlédl, ona ale jen ustoupila a udělala mu místo ve dveřích.
„Ahoj Kellane.“ usmál se na něj trochu nejistě. „Mám volný víkend a tak mě napadlo se stavit.“
S šokovaným výrazem vypadal Kellan skvěle roztomile. Vůbec nevadilo, že seděl v tmavém obleku za velkým stolem.
„Hmm. Tak to je super.“ zmohl se Kell po minutě na odpověď. „Dones nám Wiki ještě jeden hrníček, prosím.“ poprosil ženu, která okamžitě vyplula z místnosti. Všiml si, že vážně zavřela.
„Tak co chceš? Když jsi mi volal, myslím že jsem ti dal jasně najevo, aby sis našel jinou hračku.“ Nekřičel. Jeho slova se obalovala jinovatkou.
„Tenkrát jsem to zvoral. Promiň. Ale co teď na to zapomenout a užít si pár dní spolu.“
Wiki vstoupila s hrnečkem a tak poskytla Kellanovi chvilku na promyšlení odpovědi.
Nalil mu pár centimetrů čaje ze skleněné konvičky. Sice bylo neslušné, nezeptat se co chce pít, ale u nezvaného hosta se to snad dá omluvit.
„Takže ty se tady po měsících objevíš. Bez pozvání. A čekáš, že si na tebe udělám o víkendu čas?“ Otočil si křeslo zády k němu a díval se z okna. „Tak aby bylo jasno, i kdybych chtěl, už mám program. Po práci jdu cvičit, zítra jdu na párty a v neděli razíme s klukama do hor. Časy, kdy jsem trávil všechen čas v práci už jsou dávno pryč.“
Otočil se zpátky a neupřímně se zasmál. „Za to vlastně vděčím tobě. Na zpáteční cestě jsem přemýšlel. Došlo mi, že už nechci bejt takovej pokrytec jako ty. Že se konečně musím odprostit od toho strachu a přestat se schovávat za práci. A víš co, konečně po dlouhé době mám pocit, že si zase užívám život. Takže dík.“
Brian se natáhl po hrníčku a lokl si ledového čaje. Na něj byl trochu moc hořký, ale pomohl mu zbavit se knedlíku v krku.
Briana překvapilo, že Kellan nedělá vůbec ublíženého, ale naopak mu děkuje. Spíš se choval jak k známému, co dlouho neviděl.
Po následujícím nátlaku mu Kellan slíbil věnovat část soboty. Zajdou na oběd a projdou centrum města.
No alespoň něco - jen aby to nebylo poslední sbohem.
Když Brian vycházel z kanceláře nejásal, i když se mu podařilo, co chtěl – přesvědčil ho k další schůzce.
„Doprovodím vás k výtahu.“ vnutila se blondýnka. Nejspíš už tu na něj čekala.
Po pár krocích zastavila a rozhlédla se kolem. „Tak jak to šlo, co říkal?“
Zvědavost vládne světem. Proč se nezeptá radši Kellana, když se jí svěřuje. Oči jí svítily a dychtivost po informacích z ní přímo sálala. „Nemá na mě prý moc času, takže si zítra zajdeme na oběd.“ Mohlo by se hodit alespoň malinko ji dostat na svou stranu.
„Vlastně to dopadlo líp než jsem čekal. Asi jsem mu dost ublížil, ale teď bych to chtěl napravit.“ Upřímnost by měla zabrat.
„Jestli ale zase vycouváte, tak si mě nepřejte. Najdu si vás i na druhé straně zeměkoule. A prozradím všem fanouškům jaká jste sketa.“ Medově se usmála. „To ale nebude doufám nutné.“
„Taky doufám, z vás jde vážně strach.“ Zažertoval. I když možná to nebyl tak úplně žert.
„Takže máte do zítra volno? Co zajít až tu skončím na kafe. Když mi řeknete jak všechno bylo, možná vám pomůžu. Tedy jestli jste toho vůbec hoden.“
„Tak fajn. A v kolik končíte?“
„Sejdeme se v půl páté tady za rohem v kavárně Cappucino.“ Došla k výtahu a zmáčkla tlačítko. „Tak na shledanou.“ Rozloučila se, než zamířila zpátky.
13. díl | 15. díl |
(Povídka je pouze inspirovaná skutečnými událostmi, soukromé situace a myšlenky hrdinů jsou však naprostým výmyslem autorky.)
....
(samba, 28. 1. 2012 12:25)