Půda plná harampádí

68% si přálo bezdomovce, tak tady ho máte. Sice je dnes už neděle, ale čekání nikdo z vás určitě neodnesl psychickým zhroucením.

--------------------------------------------------------

Odměna

Z křoví vykoukne blonďatá hlava a snaží se identifikovat místo, ze kterého se před chvílí ozývalo volání o pomoc. Zamžourá rozespalýma očima, aby lépe zaostřil na dvě osoby přitisknuté ke stromu. Až na nepřirozeně zkroucené ruce jedné z nich nevypadají nijak nápadně - prostě milenci.

Dlouho se nerozmýšlí, ze záchrany by mohlo něco kápnout, což by se teď celkem hodilo. Vyhrabe se ze spacáku, rychle nazuje boty, popadne nůž a klacek, které má vždy připravené u ruky a zamíří přímo k nim.

Vítek se překvapeně otočí. Za ním stojící mladíček však vypadá celkem neškodně. „Neotravuj prcku a odprejskni.“ otočí se zpět ke své oběti. Najednou ucítí jak mu bundu páře nějaký ostrý předmět.

„Vážně chceš dopadnout jako tvoje bunda. Možná jsem jenom kluk, ale můj nůž umí udělat práci za mě.“

Při té představě mu po zádech přeběhne mráz. Chvilkové pobavení za život nestojí, proto se rozhodne raději pro ústup. „Aby tě jednou někdo tím tvým nožem neoddělal.“ zavrčí na něj než se dá do běhu směrem k východu z parku.

Blonďák se za ním ještě okamžik dívá a pak sklopí zrak ke zbývající osobě. Ta teď sedí u stromu s rukama objímajícíma kolena a s hlavou položenou na nich.

„Jsi v pořádku, neudělal ti nic?“ Prohlíží si tmavé vlasy - to jediné co je teď z jeho hlavy vidět. Přidřepne k němu a systematicky prohlíží jeho tělo od hlavy až k patě - snaží se najít nějaké zranění. Všimne si však pouze jeho shrnutých kalhot. „Tak slyšíš, jsi v pořádku?!“

Skloněná hlava pouze lehce kývne na souhlas.

„Tak fajn.“ chytne ho za ruku a vytáhne do stoje. David stojí jak panenka, nijak nereaguje, jenom pořád kouká do země. Mladík se k němu natáhne a začne mu upravovat oblečení.

Opět ho popadne za ruku a dotáhne k nejbližší lavičce. „Počkej tu, hned jsem zpátky.“

Zalezl do křoví, sbalil tu nejcennější věc, kterou měl - teplý spacák. Přidělal ho na batoh a vracel se k Davidovi, který se za celou dobu ani nehnul.

Sedl si vedle něho a vykouzlil již téměř dopitou láhev vodky. „Lokni si, potřebuješ se trochu sebrat.“

Jenom se na něj nechápavě podíval, ale ruku po alkoholu nenatáhl. Napil se až teprve, když mu ji rozdělanou přiložil k ústům. Rozkašlal se. Pomohlo mu to trochu se vzpamatovat. Podíval se na chlapce vedle sebe. „Díky za pomoc.“

„Jako vyjádření díků by jsi mi mohl koupit novou flašku. Neokradl tě viď?“ staral se hned.

„Tak fajn. Vím o jednom krámě kousek odtud, kde mají až do dvanácti. Mimochodem, já jsem Pavel.“

„David.“ nezřetelně zamumlal, než se zvedli.

Nejdříve pouze mlčeli, ale Pavlovi se v hlavě rojila spousta otázek. Co tam v noci sám dělal?, kdo byl ten chlap, nikdy jsem ho tu neviděl?... Takže to vzal hezky po pořádku: „Co jsi tu dělal sám v tuhle dobu?“

„No, já sám vlastně nebyl.“ sklopil oči, styděl se. Vždyť si to vlastně všechno zavinil sám, už od malinka nás přeci učí nechodit nikam s cizími lidmi a on ...

„Počkat. Když se znáte, tak v čem byl problém?“ nechápavě vrtěl hlavou.

„Problém? No asi v tom, že mě chtěl znásilnit, nebo to ti nepřijde jako dostatečný problém!“ rozohnil se David. Tenhle kluk musí být úplný tupec!

„Nečerti se hned. Znali jste se dlouho?“

„No vlastně ani ne. Potkali jsme se dneska na diskotéce a ...“

„Aha, takže tě sbalil na diskotéce, pozval tě na procházku do opuštěného parku a ty se divíš, že se na tebe vrhnul?“ chtělo se mu smát, tak naivní přece nikdo být nemůže. Jenže jediný pohled mu stačil, aby ho smích přešel. Chlapec měl totiž obličej celý rudý a tvářil se jako boží umučení.

„Jenom se chci ujistit, ty jsi na kluky? Nebo se rád procházíš v noci s cizími lidmi?“

Jeho tvář teď dostala ještě rudější barvu. V tom šoku ho vůbec nenapadlo, že je na tom něco divného. „Jo, líbí se mi kluci, máš s tím nějaký problém?“ podíval se mu zpříma do očí.

„Proti gayům nic nemám, jen jsem si myslel, že jim to je jedno a jdou s každým.“

Tak tohle teda poslouchat nebudu. Naštval se a rozběhl se ulicí. Sice přesně nevěděl kde je, ale všude bude lépe než s tímhle protivou.

„Počkej, já to tak nemyslel!“ volal za ním Pavel, zatímco ho rychle doháněl. Chytil ho za rukáv.

„Přece bych nemohl spát s klukem, kterého ani pořádně neznám. Odmítl jsem ho, jenže si to nedal vymluvit. Vždyť mi dokonce nedal ani pusu!“ vychrlil na něj David.

„Tak tebe mrzí, že ti při znásilňování ani nestrčil jazyk do pusy.“

Chtěl se opět rozběhnout, ale sevřená dlaň na jeho nadloktí mu to nedovolila. „Nech mě sakra na pokoji.“

„Koukám, že už ses celkem vzpamatoval. S kolika kluky už jsi vlastně spal?“

„Takže s žádným,“ usmál se blonďák, „jinak by ses tak nevztekal.“

Pavel se mračil jak čert strašící děti. „Když už jsme u toho, proč zrovna ty spíš v Praze v parku?“

„To víš, moje oblíbené místo. Jestli se mě chceš rychle zbavit, tak pojď, k samoobsluze už to není daleko.“ Snažil se změnit nepříjemné téma. O sobě se mu bavit rozhodně nechtělo.

Museli vypadat legračně - blonďáček za sebou táhnoucí kluka o hlavu většího než on, tvářícího se jak nasupené dítě. Prodavačka to naštěstí nijak nekomentovala, dokonce se vydržela pouze usmívat.

Pavel odtáhl svůj náklad k regálu s alkoholem, popadl vodku a tázavě se na něj podíval. „Tak jak velká bude tvoje štědrost?“

„Jedna láhev ti stačí, né?“ sjel ho pohledem. I přes bundu bylo vidět, jak je hrozně hubený. Otočil se směrem k chladícímu boxu a popadl odtud dvě velké bagety, přece se nemůže živit jenom alkoholem.

U pokladny všechno zaplatil a vypadl zpátky na ulici. Pavel okamžitě natáhl ruku po lahvi.

„Je ti vůbec osmnáct?“ zeptal se trochu opožděně.

„Ještě ne, ale nemusíš se bát, nikomu tě neprásknu.“

„Tak to mě vážně uklidnilo. Vypadáš, že se tu vyznáš, takže za to riziko mě ještě doprovodíš na MHDéčko.“ Nechtěl vypadat neschopně, ale bloudit tu uprostřed noci se mu vážně nechtělo, nic horšího už si o něm stejně myslet nemůže. „Co kdyby jsi mi teď řekl něco o sobě pro změnu ty. Například co děláš sám po nocích v pražských parcích?“

„Co myslíš? Spím, když mě tedy zrovna nebudí ječící kluci.“ Chytil ho za ruku a zabočil sním do úzké uličky. „Za chvíli jsme tam.“ zašeptal, když ho přitahoval k sobě. Chytil ho kolem krku a přitáhl si jeho hlavu trošku níž, aby pohodlně dosáhl na jeho rty. Nechtěl ho po dnešním zážitku příliš vyplašit, proto začal zlehýnka a postupně jejich polibek prohluboval. Dával mu dostatek času na to, aby si uvědomil, že mu nechce ublížit. Na Davidovi se však žádné obavy neprojevily a po počátečním překvapení si začal polibek vychutnávat. Kéž by to nikdy neskončilo!

Pavel by byl schopný líbat ho až do smrti, ale k vnímání ho probrala tramvaj. Připadalo mu, že zvuk jízdy se v okolním tichu podivně odráží od okolních domů. Stáhl ruce a podíval se Davidovi do obličeje - zračilo se mu v něm ohromení, vzrušení a zmatek.

„Říká se, že první polibek si člověk zapamatuje na celý život. Nemyslíš, že si za záchranu zasloužím, aby sis mě zapamatoval?“ potutelně se zasmál.

Než se vzmohl na jakoukoli odpověď, vytrhl mu z ruky flašku a se slovy „Už jsme tady.“ ho postrčil směrem do ulice.

Nechápavě se za ním otočil a teprve když si uvědomil tíhu baget v rukách, rozběhl se za ním. „Tady máš něco k jídlu, vypadáš jak kdyby jsi nic nejedl nejmíň týden.“

„Díky.“ zahuhlal rozpačitě s pohledem na podávané jídlo, nebyl zvyklý přijímat od ostatních laskavosti.

„Neboj, nezapomenu na tebe.“ zašeptal mu tmavovlásek do ucha a na tvář mu vtiskl jemný polibek. Otočil se na patě a rozběhl se směrem k zastávce tramvaje.

Dnes bez ankety. Nějak mě nenapadali inteligentní varianty.

Ale klidně můžete napsat svůj návrh a třeba ho použiju.

BlueBoard.cz

2. díl

4. díl