Půda plná harampádí

Doufám, že se vám tahle povídka alespoň někomu bude líbit.

Jinak se nestyďte a klidně v komentářích vyjádřete i negativní názor. Konstruktivní kritice se nebráním, vždyť chybama se člověk učí. A já se zlepšovat rozhodně chci.

 Bílá růže

Hned po vyučování jsem zamířil sem - do krámku své tety. Jde o malé květinářství hned vedle hřbitova. Slíbil jsem jí tu po odpoledních pomáhat, dokud se její spolupracovnice neuzdraví. No co bych neudělal pro svoji tetu, potřebuje přeci taky nějaký čas na rodinu – dvě malé holčičky a manžela. Upřímně řečeno, přemlouvat mě zase tak moc nemusela, nějaké peníze se vždy hodí.

Otevřel jsem prosklené dveře, nade mnou zacinkal zvonek. Rozhlédl jsem se po místnosti a uviděl tetu, jak zrovna zalévá chryzantémy narovnané na okně.

„Ahoj Tomášku, fajn že jsi přišel o chvilku dřív. Alespoň ti stihnu všechno vysvětlit a ve tři ještě vyzvednout holky ze školky.“

Hned mě odvedla za pult a začala ukazovat co a jak. Můj zrak padl na jednu bílou růži postavenou ve váze na zemi. „Tu růži tu máš jako podpultové zboží?“

„Hmm, málem bych zapomněla. Ta je pro jednoho hocha. Chodí si pro ni každý den. A tahle už je poslední, takže jsem mu ji schovala.“

Do paměti jsem si tedy uložil už alespoň dvacátou důležitou informaci: bílá růže - chránit vlastním tělem do předání.

Ještě pár dalších zaručených typů a triků a teta už spěchala na nedalekou zastávku autobusu.

Konečně jsem tu zůstal sám. Z okna jsem vyhlížel svého prvního zákazníka a doufal, že to nebude katastrofa.

Nemusel jsem čekat dlouho, brzy se sem dobelhala bělovlasá babička shrbená nad hůlkou. Koupila si pouze pár macešek do truhlíku, takže jsem na štěstí nemusel předvádět své vazačské schopnosti (nebo spíše neschopnosti) a dávat složitě dohromady nějakou kytku. Zítra mě ale čeká velká instruktáž, teta ze mě prý udělá skvělou aranžérku. Jsem zvědavý o kolik prstů a nervů přijdu.

Ze přemýšlení mě vytrhlo další zacinkání zvonečkem nad dveřmi. Do krámku vstoupil hnědovlasý mladík. Ve tváři měl trochu překvapení, že za pultem vidí mě, ale to se rychle změnilo v zoufalství, když přelétl pohledem vystavené květiny.

„Vy nemáte bílé růže?“ zašeptal zdrceně.

Měl jsem chuť se rozesmát, ještě nikdy jsem neviděl takhle smutný obličej kvůli nějaké květině. Naštěstí jsem svůj záchvat smíchu potlačil a jen se lehce usmál. Sehnul jsem se k zemi a vytáhl vázu s „podpultovou“ květinou.

„Teta vám tu jednu schovala. Říkala, že si pro ni určitě přijdete.“

Mladíkovi se v očích zajiskřilo štěstím, jak málo stačí k radosti. Vyndal jsem ji z vody a chystal se ji zabalit do hedvábného papíru, ale zastavil mě jeho nakřáplý hlas: „Děkuji, ale to nemusíte balit, vezmu si ji rovnou.“

Když jsem mu ji podával, mladík se ke mě lehce naklonil a já ucítil jeho vůni. Nepoužíval žádnou vtíravou voňavku, spíše byl cítit směsí mýdla a lesa. Pohled mi zabloudil k jeho vlasům svázaným do culíku, kde jsem téměř očekával zamotané smrkové větvičky nebo alespoň jehličí.

Válet se tak s ním v lese na mýtině a pomalu z něj svlékat oblečení. Škoda, že se blíží zima. Pod oblečením se kontury jeho těla daly spíše jen tušit.

V putování po jeho těle jsem pokračoval dál, až jsem se střetl s jeho krásnýma zelenýma očima. Co si o mě asi pomyslí, když ho tady takhle rentgenuji?

Raději jsem rychle namarkoval na pokladně položku a požádal ho o dvacet pět korun. Uklidil jsem mince, a když jsem znovu vzhlédl viděl jsem už jen jeho záda jak míří ke dveřím.

„Nashledanou.“ zamumlal jsem svoje zbožné přání.

Celý následující den ve škole jsem myslel pouze na mého Lesního ducha, jak jsem mu podle jeho vůně začal říkat. Přemýšlel jsem, co mě na něm tak upoutalo. Ale na nic konkrétního jsem nemohl přijít, prostě mi na něm přišlo dokonalé úplně všechno. Až na jednu věc - potřeboval by nutně rozveselit.

Po škole jsem spěchal co nejrychleji do krámku. Doufal jsem, že dnes nepřijde dřív a já ho nepropásnu.

Udýchaný jsem vpadl dovnitř a teprve ve dveřích jsem si vzpomněl na dnešní kurz vazačství. Teta zrovna očišťovala květiny do váz a ve mě se hned zmenšila dušička.

„No tak se neboj, já tě neukousnu. Po dnešku už uvážeš i svatební puget.“

Její optimismus jsem tedy nesdílel, no uvidíme.

Bohužel se potvrdil můj názor. Svázat tři karafiáty ještě šlo, když si odmyslíte, že se různě kroutily a narušovali souměrnost. Větší dárková kytka pro mě však byla utrpením. Vítal jsem každého zákazníka, který mě alespoň na chvíli zbavil dohledu tety.

Na hnědovláska jsem při tom mučení téměř zapomněl, proto jsem se hrozně lekl, když jsem zaslechl jeho pozdrav.

Ani s tetou se příliš nevybavoval, zaplatil a už byl pryč. Okouzleně jsem za ním hleděl. To se nemohl zdržet o chvíli dýl?

Teta si všimla mého okouzleného pohledu. „Koukám, že se ti Honza nějak zalíbil.“

„Hmm, trochu.“ přiznal jsem bez mučení, i když barvou obličeje bych mohl soupeřit s jahodou. „Ty ho znáš nějak blíž?“ Že bych se konečně něco dozvěděl?

„No moc toho o něm nevím. Je pravda, že sem chodí pětkrát týdně už od zimy, ale není zrovna nejhovornější.“

„Ty víš co dělá s tolika bílými růžemi?“

„Nosí je sestře na hrob tady na hřbitově. Jestli máš o něj zájem, pozvi ho někam, alespoň se trochu rozptýlí. Vypadá jako hodný kluk.“

„Když..., co když..., co když není na kluky?“ vyslovil jsem na hlas svoji největší obavu.

„To nezjistíš, dokud to nezkusíš. A teď se raději zase soustřeď na to co máš.“

Zaúpěl jsem. Ještě, že za půl hodinky máme zavíračku, jinak bych se snad zbláznil.

Naštěstí jsem si do úvazku nic nezamotal, takže jsem odcházel domů se všemi deseti prsty.

Zrovna se na město snášel soumrak a začínaly se rozsvěcet  lampy. Rozhodl jsem se, že se ještě podívám na hřbitov - samozřejmě, že jsem byl zvědavý na hrob u kterého Honza tráví tolik času.

Hořící svíčky na hrobech dodávali správnou atmosféru. Vzal jsem to systematicky odpředu a začal hledat bílou růži.

Málem jsem vyskočil z kůže, když jsem téměř zakopl o tmavou postavu sedící na bobku přede mnou.

Srdce zběsile tlouklo a já měl silné nutkání otočit se a s křikem utéct.

„Omlouvám se, nechtěl jsem vás vyděsit.“ ozvalo se ze tmy.

Ten hlas jsem okamžitě poznal. „To jste vy?“

„My se známe?“ mladík se překvapeně postavil a trošku naklonil hlavu ke mě, aby mi lépe viděl do obličeje. Chvíli si mě nechápavě prohlížel, ale pak se mu rozsvítilo.

„Aha. Ty jsi ten kluk z květinářství.“

Pamatuje si mě! Moje srdce radostí poskočilo.

„Není vám tu trochu zima? Už je to přeci jen dlouhá doba, co jste od nás odešel.“ snažil jsem se nějak prodloužit náš hovor.

„No když o tom tak mluvíš, tak trochu jo. Asi už půjdu.“

Né, to né. Přeci teď nemůže odejít. Sakra co mám dělat, abych ho trochu zdržel. Kolečka v hlavě se roztočily na plné obrátky.

„Jo a pro příště, nemusíš mi vykat, nejsem zas o tolik starší než ty.“

Teď nebo nikdy. „Nechtěl by jste... teda nechtěl bys zajít na chvíli do nedaleké kavárny. Trochu by ses zahřál.“ No tak hůř už jsem ho ani pozvat nemohl! Blbče, blbče, odráželo se v mojí duté hlavě z jedné strany na druhou.

„No jestli nespěcháš domů. Musím tě přece na něco pozvat, jako odškodnění za ten šok.“ překvapivě souhlasil můj Lesní duch.

„Tak jdem.“

Zrovna jsem prožíval svůj nejšťastnější okamžik v životě, takže jsem si v té euforii ani neuvědomil nevhodnost svého chování. Chytl jsem ho za ruku a táhl směrem ke kavárně.

„Tobě teda musí být zima.“ usmál se.

Málem jsem zakopl o vlastní nohu, když jsem si uvědomil, jeho studenou dlaň ve své. Naštěstí to nijak nekomentoval a dál jsme pokračovali v cestě.

V kavárně téměř nikdo nebyl, takže jsme si mohli vybrat místo v koutku u okna, kde jsme měli dostatečné soukromí. Když jsme překonali počáteční rozpaky, zjistily jsme, že se nám spolu povídá skvěle.

Dozvěděl jsem se, že studuje na vejšce lesnictví. Líčení toho jak v noci čeká schovaný v úkrytu na zvěř, mi připadalo jako úžasné dobrodružství. Hnedka jsem z něj začal mámit další podrobnosti. Překvapilo mě, že nevyráží jenom s puškou, ale hlavně s fotoaparátem.

No já bych nejspíš neměl žaludek po něčem střílet, ale pozorovat srnky a divočáky by se mi určitě ohromně líbilo. Takže jsem ho přesvědčil, aby mě v sobotu vzal sebou. To bude paráda. Kdybych byl holka, tak bych se nejspíš z celé té romantiky rozplynul - já se svým zlatíčkem sám široko daleko, na nebi svítí měsíc, my se tulíme na úzkém prkně k sobě a  dalekohledem sledujeme noční ruch kolem.

Po delší době samozřejmě došlo i na jiná témata - můj gympl, brigády, sport a na konec i nejnovější filmy. Honza se o ně sice moc nezajímal, ale klidně poslouchal můj nadšený monolog o skvělé pohádce, kterou jsem minulý týden viděl spolu se sestřenkami.

„Takže ty máš rád pohádky, jo? A byl tam alespoň nějaký krásný princ, na kterého se dalo koukat?“

„Od kdy se zajímáš o krásné prince?“ zeptal jsem se ze srandy.

Honza zvážněl a sklopil zrak k desce stolu. „No, vlastně se zajímám o prince od narození.“ Zvedl hlavu a zkoumavě se mi podíval do očí.

V nich se mi nejspíš zračilo hodně z mého překvapení. „To tedy znamená, že ty...“

„Jo, domyslel sis to dobře, jsem homosexuál. Pochopím, když už se se mnou nebudeš chtít vidět.“

„Blázníš, vždyť bych přišel o naše noční dobrodružství.“ usmál jsem se, „Teď jen záleží na tobě, jestli do lesa půjdu jako tvůj kamarád a nebo kluk.“

Bylo na něm vidět, že šokem neví co říct, takže jsem to vyřešil za něj. Natáhl jsem se přes stůl k němu a zlehýnka ho políbil. Nějak moc se mu to zalíbilo, protože, když jsem se chtěl odtáhnout, vjel mi rukou do vlasů a přitáhl si mě zpátky k sobě.

Následující den strávil Honza celé odpoledne zase u sestry. Chápal jsem, že jí potřebuje všechno vypovědět. Vždyť byla jeho nejlepší kamarád, kterému mohl všechno říct. Vlastně do včerejška byla jedinou osobou na světě, které se svěřil se svou orientací. Nevím, co ho to v té kavárně popadlo, že mi věnoval takovou důvěru, ale jsem mu za to neskonale vděčný.

V sobotu jsem ji navštívil s ním. Včera mi totiž v naší kavárně řekl, že teprve teď si téměř po roce uvědomil, že smrt svojí sestřičky lépe oslaví svým šťastným životem než neustálým smutkem.

Nesli jsme velkou kytici bílých růží, kterou jsme položili na její hrob. Honza pohladil konečky prstů její fotografii na náhrobku a zašeptal tiché sbohem.

Nikdy na ni nezapomněl, jen přestal prožívat trápení, které by vrchovatou měrou stačilo pro oba, a začal se snažit prožít tolik štěstí, které by vystačilo pro nás tři.